Jak chyby urbanistů udělaly z Molenbeeku hnízdo teroristů

Molenbeek. Jak se mohla stát jedním z ohnisek světového terorismu historická městská čtvrť, kam je to z centra Bruselu, hlavního města Evropy, blíž než k Evropskému parlamentu? S tím si nejpozději od pařížských útoků lámou hlavu tajné služby, politici, sociologové i architekti. Nevystačí si s tím, že se ve Starém Molenbeeku vytvořila jedna z největších islámských komunit v Evropě. A i kdyby si s tím vystačili, proč se ti přistěhovalci zastavili právě na břehu kanálu Brusel-Charleroi?

Je známo, že radikální islám do Molenbeeku importovali kazatelé vyškolení v Saúdské Arábii a že také terorismus sem byl dovezen z ciziny. Proč ale právě v Molenbeeku žili lidé jako Fouad Belkacem a proč právě zde získali tak širokou podporu k vytvoření široké sítě islamistických verbířů s názvem Sharia4Belgium?

Odpověď na složité otázky je banální. Bruselští radní zanedbali rozvoj části města, a proto se stalo ideálním prostředím pro základnu islámského terorismu. Řečeno víc dramaticky: Molenbeek prošel řadou urbanistických katastrof, které měly na místní populaci tak zničující dopad, že to muselo skončit opravdu hodně špatně.

Přesně k takové odpovědi došli západoevropští žurnalisté, kteří průběžně brousí několika ulicemi Starého Molenbeeku. Když v samotných ulicích nenajdou nic horšího než pár zašlých domů, z nichž některé by zasloužily demolici, obracejí se k minulosti a píší články s názvy „Sklízíme jedovatou setbu“ a podobně. Asi nejlépe z dosavadních pokusů vyšla kniha V Molenbeeku od místního autora Hanse Vandecandelaera. Výhodu má v tom, že se na rozdíl od běžných novinářů nemusel soustředit na místní drogovou scénu, obcházet zdejších dvacet mešit a pozorovat výrostky, jak nevhodně pokřikují, když kolem projde žena evropského původu. Mohl popsat celou historii Molenbeeku, a odhalit tak pár zlomových momentů, které o tragédii jednoho města rozhodly.

Molenbeek není jedinou bruselskou čtvrtí, která měla někdy v historii problémy. Do potíží se dostalo celkem pět obcí, které obklopují centrální Brusel ze severozápadu od Sint-Joostu přes Schaarbeek, Molenbeek a Anderlecht k Sint-Gillisu. Během průmyslové revoluce se do nich stahovali za prací lidé ze širokého okolí, konkrétně počet obyvatel Molenbeeku vyrostl ze dvou tisíc v roce 1820 na 70 tisíc před první světovou válkou. Z hlediska průmyslníků měl výhodnou polohu u přístavu, který spojoval Brusel s námořním přístavem Antverpy i uhelnou oblastí na jihu Belgie. Proto se zde usídlil třeba výrobce lokomotiv Cail, Halot & Cie. Před rokem 1930 se však dostavila krize a průmysl se významněji neprobudil ani po druhé světové válce. Vysoká nezaměstnanost byla důvodem, proč se oblouku mezi Sint-Joostem a Sint-Gillisem začalo říkat „Chudý srpek“, nově se přezdívka modernizovala na „Chudý půlměsíc“. Jako kdyby Praha měla svůj chudý půlměsíc od Žižkova přes Karlín, Holešovice a Smíchov až do Braníku.

Celý článek o Molenbeeku a o tom, zda podobné problémy nehrozí i u nás, si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo zde