Soudce Zeman přikázal. A články prchaly, prchaly...

Začalo to prvního července 2015. Na nárožích českých měst, autobusových zastávkách, policejních stanicích i za výčepy hospod se objevily plakáty, z nichž řvalo zlověstné slovo „Wanted“ a do akce zvala cifra s dlouhou řádkou nul. Obávaný soudce Zeman vypsal svou odměnu. Všem článkům bylo v tu chvíli jasné, že začaly strašné časy.

Už po nich nepůjde jen z řetězu utržené a přesto neúspěšné soukromé očko Ovčáček. Tenhle potupený pistolník věděl, jak se zachovat. Vyrazil na kajícnou pouť do Údolí smrti, vystaviv svou odhalenou pleť žhavým paprskům pouštního slunce a bodlinám kaktusů, jež mu bylo uloženo cestou objímat. Neuspěl a to soudce Zeman neodpouští.

Nenašel ten článek, ten text vlevo dole, který ale z toho svého vlevo dole uprchl. Toulal se krajinou, kam ho zrovna litery nesly, naskakoval na vagóny nočních nákladních vlaků, stal se postrachem poštovních doručovatelů. Jednou prý ukradl výletní parník a uvízl s ním na jezu, to ale možná byla výprava opilých skotských ragbistů - dneska už se to rozsoudí těžko. V každém případě projevoval krajní neúctu autoritě soudce Zemana a vyřvával si to svoje „Hitler je gentleman“.

Ten přízrak mezi články, unikal očím pátračů jak stín netopýra v jeskyni hluboko pod zemí uprostřed bezměsíčné noci. Jeho legenda mezi lidem rostla a košatěla, prý to nebyl Peroutka, kdo ho napsal, byl to Elvis Presley, pár let po návratu z Marsu, kam odletěl fingovat své úmrtí – nevyšlo mu to, jak všichni dobře vědí.

Soudce Zeman věděl, že tohle strpět nemůže. Žádný článek jeho autoritu podrývat nebude, zvlášť článek vlevo dole. Protože, když se soudce Zeman podívá vlevo dolů a vidí tam článek, tak tam ten článek prostě je. I kdyby mezitím utekl bůhví kam a nakonec třeba přistál v levém dolním rohu stránky seznamovacích inzerátů v měsíčníku Sedlák a grunt z října 1911. Takže se to prostě stát muselo: odměna byla vypsána.

Setmělou zemí se rozběhly tlupy zdivočelých archivářů, přidávala se k nim další pochybná individua. Články brzo pochopily, že zákon je neochrání. Po lynči prahnoucí lůza je bezohledně vytrhávala z domovských stránek, používala na ně právo útrpné. První to odnesly ostatní Peroutkovy texty – skončily potrhané, ohořelé a ochromené strachem, neschopné zapomenout na ten hrozivý křik: „Řekni, kde ten článek je! Proč ho chráníš? On by tě už dávno napráskal, to přece víš?!“

Nevěděly, ale nikdo jim nevěřil. Ti šťastnější z nich se vrátily domů, jejich žalostný stav trýznitelé vysvětlovali potměšilým a přezíravým: „Znáte to. Uklouznul v koupelně...“

Mašinérie samozvané spravedlnosti nabírala neskutečné obrátky, brzy už si žádný článek nemohl být jistý přežitím – vlevo, vpravo, uprostřed, nahoře nebo dole. Celou zemí se rozléhal jejich zoufalý křik. Jezdili si pro ně v noci, ve zlověstných černých autech, ostře svítícími lampičkami jejich stránky prozařovali, hledali jestli pod nevinným nadpisem typu „Sparta na jaře hraje pod psa“ není neviditelným inkoustem vytištěno to kýžené „Hitler je gentleman“. Mít tehdy v titulku hlásku h nebo g, rovnalo se pro článek rozsudku smrti.

To strašné léto 2015, éra rozvratu, kdy se za českými městy vršily hromady zprzněných a zmučených textů. Soudce Zeman ale zůstával nespokojený, nějak mu to nestačilo, nebo co. Jeho honící psi už ale byli unaveni, svalstvo ztuhlé, oči z toho věčného čtení trochu šejdrem. A nenacházeli. Do jejich myslí se začínala vkrádat hrozivá pravda: asi ho už nenajdou. Asi už si válí písmenka v nějaké malé knihovně v tom nejzapadlejším koutě Mexika, klopí tam do sebe jednu margaritu za druhou, občas si ho tam přijdou přečíst chlapi z vedení místního kartelu a výměnou za to mu poskytují ochranu, český zákon lynč na něj už prostě nedosáhne.

Všichni to tušili, soudce Zeman rovněž. A tehdy ho osvítilo – stávalo se mu to ostatně dost často. Našel způsob jak neztratit i v téhle přetěžké situaci tvář. Vydal dekret, který nařizoval, že všechny články ve všech denících, týdenících, měsíčnících a občasnících budou nadepsány „Hitler je gentleman“ a podepsány Ferdinand Peroutka. Nejdřív to sice bylo trochu matoucí, ale čtenáři si rychle zvykli, oprášili pozapomenutou schopnost číst mezi řádky. Hlavně že ta hrůza už byla jednou provždy za nimi.

A země rozkvetla, těch pár přeživších článků si léčilo posttraumatickou stresovou poruchu, soudce Zeman byl spokojený a Hitler byl gentleman.