Krym byl ruská špionážní akce, říká válečný fotograf

Ruský astrofyzik Oleg Klimov strávil dvanáct let fotografováním konfliktů, které vypukly po rozpadu Sovětského svazu. Prošel válkami v Náhorním Karabachu, Abcházii, Čečensku, fotil také v Kosovu a Afghánistánu. Jednu z posledních reportáží Klimov nafotil, když ruská vojska obsazovala poloostrov Krym. Dnes tvrdí, že většina válek je o tomtéž – vojácích, mrtvých a uprchlících. Žádnou další už fotit nechce.

Více než deset let jste pracoval jako válečný fotograf. Vaše fotografie přebírala světově uznávaná média. Co vás vedlo k tomu skončit?

Váleční fotografové věří ve smysl své práce, když jsem o něm začal pochybovat, přestal jsem fotit. Došel jsem k tomu, že jsem na fotkách ukazoval obrazy války, ale nezajímal jsem se o to, kdo jsou lidé na mých fotografiích. Proto jsem začal pochybovat o poselství své práce a začal jsem se zároveň více zajímat o to, kdo jsou lidé na mých fotkách. Získal jsem pocit, že potřebuji tyto lidi najít a zjistit, kdo jsou.

Srovnává válečný fotograf konflikty, kterými projde? Vzpomínáte hodně?

Teď už méně, ale vzpomínám na ně. Vždycky jsem nějaký čas fotil, a pak si nechal čas na reflexi. Samozřejmě že to trochu srovnávám, ale všechny války jsou stejné: vojáci, mrtví a uprchlíci.

V posledních dvou měsících zemřely ve válkách dvě fotografky – jedna fotila v Afghánistánu, druhá ve Středoafrické republice, sledujete takové zprávy, je to pro vás emotivní?

Neznal jsem je, a ani jsem o tom nevěděl. Ale novináři ve válce umírali vždycky. Sám jsem se v Čečensku dostal do situace, kdy mi voják zkouřený hašišem držel v puse hlaveň odjištěné pistole, protože byl přesvědčený, že jsem špión. Pak náhle začalo bombardování města, všichni jsme utíkali schovat se do krytu, a to mě zachránilo. Přitom jsme pak seděli ve stejném krytu. Jako fotograf víte, že můžete umřít. Ale to není argument, proč někam nejet. Fotografové nejezdí do války kvůli penězům, cítí to jako nutnost. Málokdo to chápe.

Riskujete život a ani si nevyděláte?

Je dost drahé dělat zprávy ve válce. Pokud to děláte na volné noze, tak potřebujte zakázku třeba od tří vydavatelství. Všechny výdaje jsou tak vysoké, že nestačí jeden honorář. Platíte spoustu peněz třeba za dopravu. Když jsem byl v Bosně, stálo pivo 40 německých marek. A zhruba takhle to bylo se vším. Druhý problém je v tom, že každý člověk se dneska považuje za fotografa. Kdo má mobil, ten ho použije – a je fotografem. A dnes vydavatelé chtějí jenom fotografie s informací. Není důležité jestli ji fotil dobrý, nebo špatný fotograf. Jde jen o tu informaci. Pro vydavatele je pak rozdíl pouze v ceně a v kvalitě, v jaké je pořízená. Profesionálnímu fotografovi se platí zhruba 300 euro denně. Za těchto podmínek můžete třeba na Krymu fotit deset dní a vyděláte si 3000 euro. Nebo ten vydavatel vezme fotku z Twitteru od místních lidí. To má zadarmo, nebo za nějaký směšný peníz. Informativní funkce fotky zůstává, ale kvalita – myslím umělecká - ta tam není a ani na ní nezáleží. Proto jsou ve všech novinách a časopisech stejné fotky. Takhle z médií zmizely fotky s autorským úhlem pohledu. Subjektivní názor fotografa, který se dříve cenil, se už dnes nehledá.

Není zvrhlé hledat ve válce umění?

Nemyslím si. Vždyť krása by měla spasit svět. Krása dá člověku víc než objektivní informativní fotka. Když fotíte válku jenom jako informaci, tak to vždycky budou jenom mrtvoly, rozčtvrcená těla - to je o ničem.

Zmínil jste, že jste fotil i na Krymu, to podle vás nebyla válka?

Ano, byl jsem tam. To nebyla válka, to byla anexe a výsledek špionáže. Ruští vojáci tam byli přítomni, ale nebyli označeni. Putin říkal, že tam nejsou, ale oni tam byli od začátku. A pak najedou: Sláva hrdinům! Ale nebyla to válka, byla to špionážní akce, náš prezident je koneckonců taky špion. Taková je celková tendence ruské politiky.

Na jihovýchodě Ukrajiny jde taky o špionáž?

To, co se děje na východě Ukrajiny, je občanská válka a dost se podobá válce, která proběhla v Rusku po revoluci. Není tam nikdo, kdo je v právu, a kdo není. Ale existuje tam třetí strana, která tam má zájem a bohužel, tato třetí strana je Rusko.

Proč se podle vás na Krymu nebojovalo?

Jedním z důvodů je určitě i to, že to nechtěli samotní vojáci. Když jsem tam byl, měl jsem známé na vojenské základně v Belbeku. A tam byli vojáci, kteří se znali, nebo se cítili jako příslušníci jedné – sovětské armády. Na jedné straně byli Rusové, na druhé Ukrajinci, ale dohodli se, že po sobě nebudou střílet. Navzdory rozkazům. Ti, co měli útočit, nestříleli. Ti, co měli rozkaz neustoupit, nebojovali. Ve výsledku tam nakonec nebyly žádné oběti. Velitel základny se dokázal domluvit s druhou stranou a dosáhnout toho. Nejvíc nebezpeční tam nakonec byli opilí kozáci, kteří brali zbraně a rabovali.

Byla na Krymu důležitá média?

Skoro nejdůležitější! Novináři do jisté míry plnili roli vojáků. Ale nebyla to tolik novinařina, jako spíš propaganda. Média samozřejmě ovlivňují válečné konflikty. Někdy se říká, že televize zastavila válku ve Vietnamu. Ale už nepůsobí tolik, jako dřív. Fotografie mrtvoly už s nikým moc nepohne, lidé jich už viděli moc.

Jak se fotograf pohybuje ve válce, kde získá informace?

Naposled na Krymu jsem měl informace od ruských vojáků. Řekli nám, kdy chystají útok - jestli se tomu tak dá říct - takže jsme tam byli včas. Z ukrajinské strany to byl Pravý sektor, který nám poskytoval informace. Ne všechny, ale část. Samozřejmě to není tak, že dostanete komplexní informaci, co se chystá. V tomhle případě se porovnávaly informace z těchto dvou zdrojů, a když se shodovaly, tak jsme jeli. Obecně získáváte ve válce informace odkud se dá – internet, telefon, co vám řeknou místní.

Jaké jsou vztahy válečných novinářů a vojáků?

Bývají velmi různorodé a odvíjejí se podle toho, jak se vy sami chováte. Může se stát, že vás zatknou a posadí do vězení, což se mi stalo v Karabachu, kde mě drželi ve vězení. Když jsem se vrátil po dvaceti letech, jeden z důstojníků mě poznal a zdravil mě jako starého známého. Už jsem mluvil o tom Čečensku, kde nás chtěli rozstřílet. A někdy vojáci pomáhají, chovají se k vám jako k příteli. Pokaždé to je jedinečná situace a stačí malá chyba, která rozhodne, jestli jste pro ně špión nebo spojenec.

V rusko-čečenské válce jste jako ruský fotograf neměl problém?

Byla to pro mě nejtěžší válka. Řešil jsem samozřejmě dilema - nezávislý novinář a občan jedné z válčících stran. Ale nikdy jsem nefotil z ruského nebo čečenského úhlu pohledu, ale ze svého úhlu pohledu. Snažil jsem se přecházet z jedné strany na druhou, být nestranný a zachovat neutralitu. Když se novinář připojí na jednu stranu konfliktu, je to podle mě degradace jeho práce.

Nepovažovali vás kvůli tomu v Rusku za zrádce?

Tenkrát se to tak nebralo. V devadesátých letech pokud jsem měl pocit, že někdo je v právu, a někdo není, mohl jsem to říct. I když jsem měl jiný úhel pohledu, nenazvali mě zrádcem. Když teď řeknu svůj úhel pohledu, co si já myslím, a neshoduje se to s tím, co si myslí vláda, tak to jsem národní zrádce.

Skutečně je v Rusku tak tvrdá cenzura? Existují tam nějaká nezávislá média?

To ani není cenzura. V Rusku jde spíš o propagandu. Média tam fungují podle vzoru: minimum informací, maximum propagandy. Určitě ne žádná masová, jde spíš o nízkonákladová vydání, internetové deníky – třeba Novaja Gazeta. Ale nezávislá televize neexistuje, to je pouze státní propaganda. Bohužel. A taky funguje vnitřní cenzura každého novináře, redaktora, vydavatele. Každý přemýšlí, co může a nemůže říct.

Když fotíte, funguje taky nějaká vnitřní cenzura? Že byste si řekl, tak tohle fotit nebudu?

V případě že jde o lidské pocity, aby nebyly nějak dotčeny, nebo zraněny. Nebo když mi někdo řekne, že nemám fotit, tak nikdy nefotím. Občas se stává, že lidé pošlou fotografa pryč. Třeba když někoho pohřbívají. Ale je neuvěřitelné, že voják vás nechá fotit i když střílí na svou oběť. Oni si nemyslí, že dělají něco špatného. Když tu fotku pak fotograf ukáže, lidé vidí, že ten voják někoho zabíjí a vnímají, že to je špatné. To je rozdíl mezi světem války a světem, kde žijeme my. A váleční fotografové tvoří pouto mezi světem války a normálním světem.

Chtěl byste ještě fotit nějakou válku? Třeba některou z těch, které teď probíhají?

Já už rozhodně nechci fotit válku. Teď se chystám fotit cestu na plachetnici z Bílého do Černého moře a příběhy lidí, které tam uvidím. Novináři už se odnaučili vytvářet fotky obyčejných lidí, dělají se reportáže o prezidentech a herečkách, ale nic o lidech. Pro mě je člověk důležitý. Chci fotit lidi.