‚Týral vězně.‘ Zeman podnikatele Karla vyznamenal
Prohlášení politických vězňů z Minkovic
Rozpačitým reakcím, které vyvolal prezident Miloš Zeman při udělování státních vyznamenání, zdaleka není konec. Ocenění majitele jablonecké sklárny Preciosa Ludvíka Karla pobouřilo pamětníky komunistického tábora v Minkovicích. Podnikatel podle nich nese odpovědnost za týrání a smrt několika vězňů.
Dnes devětašedesátiletý Ludvík Karl vedl Preciosu už před listopadem 1989. Na začátku 90. let podnik nebyl zahrnut do kupónové privatizace, ovládli jej dosavadní manažeři v čele s Karlem. „Jestli je to ten samý chlap, který to vedl za komunistů, tak má na rukou krev,“ citoval v roce 1992 týdeník Respekt bývalého disidenta a politického vězně Ivana Jirouse.
Společnost nechvalně proslula za minulého režimu, protože v areálu továrny se nacházela věznice Minkovice, kde často končili také političtí odsouzenci. Podnik získával z prodeje v zahraničí žádané devizy, vysoké zisky však dosahoval na úkor vězňů, kteří drsné metody odnášeli poškozeným zdravím.
Oceněním Karla, kterému patří také fotbalový klub FC Slovan Liberec, Zeman snížil státní vyznamenání na „pouhý symbol ostudy“, píší bývalí vězni. Prohlášení, které přinesl deník Svobodné fórum, zveřejňujeme v plném znění:
Výbor na odhalování teroru KSČ v koncentráku Minkovice o. s., sdružující historiky, politické vězně a účastníky 3. odboje, sděluje veřejnosti i prezidentovi ČR hluboké zklamání až znechucení z jeho výběru oceněných osob. Vyznamenat na Hradě kromě důstojných i osoby aktivně spojené se zločineckými organizacemi KSČ a StB je naprostou likvidací demokratických hodnot, návratem komunistů a komunismu na Hrad a také rehabilitací diktatury 1948–1989. Jde o jeho další životní selhání. Nyní víme, že máme na Hradě už zase komunistu. A obhájce těch nejhorších totalitních vládců, včetně ruské a čínské diktatury. Kdo ale zločincům pomáhá, nestává se sám trochu zločincem?
Za nejvyšší mravní selhání prezidenta považujeme ocenění Ludvíka Karla, od poloviny 70. let komunistického ředitele (dnes vlastníka) posledního komunistického koncentráku v ČSSR. A to Pracovního tábora Preciosa-Minkovice, který je znám jako nejkrutější lágr normalizačních 60. – 80. let (bachaři Vondruška, Burda, Zajíček, Ježek, Kulíšek a náčelník Miroslav Šimek). Zde byl po celou tuto dobu zakonzervován brutální skanzen Gottwaldových 50. let. Zaostalé podmínky jako z války, bída, hlad, tresty, atmosféra třídní nenávisti, všudypřítomný strach z trestů a komunistických provokací, temné prostory, chemický zápach a hluk, zákaz ovoce, vitamínů a léků. Až do roku 1990! Zde byly páchány za tzv. družebního dohledu Lidových milicí a nedaleké sovětské posádky komunistické zločiny SNV a StB na politických i běžných vězních.
Vězni-otroci museli pracovat v otrokářské továrně pana Ludvíka Karla ve 40stupňových vedrech, v poklusu, s jen malými příděly jídla a pod neustálými tresty samovazby v betonové kobce i na několik týdnů, nesplní-li normy. Ty byly záměrně nesplnitelné. Díky této levné pracovní síle měla Preciosa vysoké zisky. Po uzavření uranových dolů nahradila komunistické vládě na 32 let přísun chybějících deviz z celého světa. Většina křišťálových lustrů světových panovníků, např. v Emirátech jsou vydřena nelidskou otrockou prací vězňů komunismu.
Na následky teroru a mučení v otrokářské továrně Preciosa, utajené až do roku 1989 před celým světem, zemřeli například političtí vězni Josef Bouček (zavražděn bachaři), po propuštění pak s podlomeným zdravím Pavel Wonka, Miloslav Švajdler, Vítězslav Jandák st., Ivan Dejmal, Miroslav Dolejší, Stanislav Petráš a další. Došlo k množství úrazů s doživotními následky. A také k sebevraždám zoufalých lidí, kteří toto rudé peklo, jak se mu říkalo, nevydrželi. Členové rodin odcházeli z každé návštěvy zcela zhrouceni zoufalstvím nad utrpením svých bližních.
Poškození a pozůstalí nebyli za týrání dodnes odškodněni, neexistuje žádný seznam nebo odškodňovací či rehabilitační odbor v Preciose ani na ministerstvu, který by se o ně staral. Oběti nemají od města jediný pomník na místě svého utrpení a hrůzy, kde by se mohly připomínat jejich osudy a pokládat kytice obětem.
Tento tajný tábor u Liberce, který nebyl zakreslen ani na mapách, založil nelegálně v roce 1958 ministr vnitra Rudolf Barák. Od něj ho roku 1961 převzal a provozoval cca 30 let ministr vnitra a premiér Lubomír Štrougal a 20 let šéf KSČ Gustáv Husák. V roce 1990 byl okamžitě uzavřen, bachaři se rozprchli, archiv byl spálen, stopy zločinů proti lidskosti byly téměř zahlazeny. A soudruh ředitel Ludvík Karl, trýznitel politických vězňů, nepřímý člen Husákovy a Štrougalovy vlády, spolupracující ve své funkci se SNV a StB, se stal roku 1990 v netypické privatizaci majitelem lágru a otrokářských továren. Získal miliardové bižuterní impérium. Respektive on, spolu s generálním tajemníkem ÚV KSČ 1968 Věňkem Šilhánem, přítelem Miloše Zemana. Ti se znali od r. 1965, ne-li dříve, z VŠE. Oba byli tehdy v KSČ. Privatizovaná Preciosa generovala 800 milionů Kč zisku ročně.
K této miliardové státní podpoře do začátku podnikání, kterou běžní lidé neměli, byl (jinak určitě úspěšný podnikatel) Ludvík Karl „oceněn“ státem nyní podruhé. O amorálnosti a zvrácenosti tohoto „objektivního“ hodnocení podnikatelského úspěchu si může udělat každý soudný člověk obrázek sám. Jaký smysl měla prezidentova nepravda, že podnikatel musel pozdvihnout ze dna podnik, který byl odsouzen k úpadku? Odůvodnit medaili? Před dvěma lety ocenil prezident Zeman umučeného Pavla Wonku a letos jeho tyrana, který má podle prohlášení Ivana Jirouse v iDnes na rukou krev. Hodnota Zemanovy medaile se tak snížila na pouhý symbol ostudy. Ostatně kriminální mafie Preciosa spolu s StB odcizila výrobní postupy u konkurence Swarovski v Rakousku. Miliardy vydělávané ve světě jí tedy nepatří. Získala je trestným činem.
Po privatizaci bižuterního impéria s miliardovým obratem (vlastně národního stříbra) se Ludvík Karl i jeho firma skrývali cca 20 let před světem a médii. A to v Zurichu a v Dubaji v SAE. Zde je i sídlo jeho Preciosy Gulf s.r.o., vlastníka Preciosy a.s. Mezitím se na komunistické zločiny zapomnělo. Proto se nyní pomalu vrací. Vlastní zde i Slovan Liberec.
Miloš Zeman se zná se soudruhem ředitelem a dnes majitelem Ludvíkem Karlem dobře. Patrně už od roku 1989, ne-li dříve. Jezdil za ním do Preciosy často i jako důchodce z Vysočiny. Pak jako prezident. Setkával se s veterány Preciosy, tedy i s bývalými komunistickými bachaři. Dost se tam pilo, na fotkách z Preciosy je vidět Zeman podnapilý. V Preciose prohlásil: Je dobré vědět, že ve mně máte přítele Preciosy.
Dle vyjádření Karla Schwarzenberga se Ludvík Karl údajně angažoval v obsazení kandidátských míst pro stranu Zemanovců SPOZ v Liberci. Tak byl v roce 2013 Jan Nezmar, ředitel Karlova fotbalového Slovanu, jedničkou SPOZ v Libereckém kraji. Podle Schwarzenberga by jinak mohla Preciosa zapomenout na klíčový export do Ruska. Nezmar to všechno označil za nesmysl. A majitel Slovanu Ludvík Karl hodlá údajně kandidovat na jaře do kraje za jinou vládní stranu. Na obě vládní strany by tak byl miliardář Karl napojen i v kraji. Jde o Rusko i o dotace, např. do mládežnických klubů.
Sponzorovala Preciosa kampaň prezidenta a SPOZ? Obdaroval prezident státní medailí opět svého sponzora? Odpovědi prezidenta chybí. Zeman podle médií některé skutečné sponzory před voliči zamlčoval, tedy podváděl a obcházel zákony. Je dobré to zkoumat.
Dary však od dekorovaného Ludvíka Karla dostával. Naposledy mohutný luxusní popelník s barevnými kameny. A broušený skleněný kámen s věnováním. První dáma Ivana Zemanová si z Preciosy odnesla stříbrný šperk s křišťálem, náhrdelník a náušnice. Zeman pro změnu zaštítil v listopadu 2014 prestižní výstavu českého sklářského umění v Toskánském paláci. Nyní pověsil Ludvíku Karlovi na krk státní medaili.
Státní ocenění několika komunistických kolaborantů je zcela nemorální čin prezidenta Zemana. Lidově řečeno jde o gaunerský čin. Na skutečné hrdiny vězněné z politických důvodů v koncentráku Preciosa Minkovice u Ludvíka Karla si Zeman nevzpomněl.
Čtěte také: Toman ztělesňuje nejhorší bolševický marasmus, bouří se sedláci
Vyznamenání dostali komunisti, estébáci, komedianti a pár slušných
35 vyznamenaných na Hradě