Fanoušci Ortelu jako oběti poměrů?
1
V Českém slavíku se na druhém místě mezi kapelami umístila skupina Ortel, která zpívá primitivně šovinistické a proti islámu zaměřené texty, její frontman navíc kdysi působil v kapele otevřeně neonacistické. Právem to vzbudilo pohoršení, kritizováni byli organizátoři ankety, kteří skupinu z hlasování nevyřadili, sponzor akce, jenž tu parádu i s Ortelem spolufinncoval, celebrity v publiku, jež nijak nereagovaly na to, reprezentanti jaké to ideologie jsou na pódiu před nimi oslavováni.
To zděšení je jistě srozumitelné – v prostoru, který byl dříve vyhrazený pro oslavu tuzemského mainstreamu s jeho obvyklým a, řekněme, ne zrovna přemýšlivým pohodičkováním, případně rádoby poetickým krasodušněním, se začalo nenávidět. Pro mnohé je to důkaz, že s touhle zemí se něco podstatného děje, že – módním termínem řečeno – hnědne, fašizuje se. A ano, znepokojivý ten obraz shromážděných VIP aplaudujících v hlavním vysílacím čase Ortelu nepochybně je. A to i v případě, že jeden vezme v potaz, že ankety, které nevyvolávají masový zájem napříč společností, o ní podávají zkreslený obraz, zvlášť když v nich nasadí síly nějaká v celospolečenském kontextu malá, ale motivovaná skupina.
O agresivním nacionalismu,, jenž se v Česku začal výrazně projevovat v souvislosti s uprchlickou krizí, z okraje se dostal do hlavního proudu, se často píše jako o místní variantě IS, odvrácené straně stejné mince nenávisti. Jedni potřebují druhé. O džihádistech narozených v Evropě, kteří odjíždějí do Sýrie, aby tam zabíjeli a umírali za radikálně islamistickou ideologii, i mladících z českých měst a vesnic, kteří zatím spíš slovně bojují proti (v tuhle chvíle a v téhle zemi spíš imaginárnímu) islamistickému nebezpečí se v jednom ohledu skutečně často píše podobně. Jako o produktech poměrů, lidech vlastně bez vůle. Jsou takoví či makoví kvůli „nám“. Myšleno lidem do systému plus mínus úspěšně zapojených, ztotožněných s ním. Oni to štěstí neměli, poměry je jako pasivní objekty dostrkaly tam, kde jsou teď. Oni je bezmyšlenkovitě reagovali na vnější podněty, asi jako pacient, když mu neurolog kladívkem zaťuká pod kolenem. Nositelé takového postoje sami sebe často považují za empatické a zároveň schopné nesmlouvavě kritického myšlení. Nedomnívám se.
Renomovaný hudební publicista Karel Veselý o fanoušcích Ortelu píše, že „vylezli z ložisek vysoké nezaměstnanosti, apatie konzumní společnosti a vyprázdněné popkultury“. Podobně i o evropských džihádistech se píše, že je stvořila odcizená a bezvýchodná existence v ghettech, v níž pro sebe nenacházeli naplnění. Je to vlastně nemístně optimistický pohled na věc – jako kdyby mělo stačit, že se někam nasypou peníze, chlapci si najdou lepší nebo aspoň nějakou práci a bude líp. Obávám se, že takhle jednoduché to být nemůže.
Jistě, sociální situace se na tom, že se člověk přihlásí k nějaké nenávistné ideologii, jistě může podílet a podílí. Sílící příklon k nenávisti ale nesouvisí jenom s ní, může být reakcí na absenci něčeho jiného než jsou peníze nebo nedostatek možností seberealizace. Může a podle mého bývá vyjádřením nějakého skutečného osobního postoje – samozřejmě zavrženíhodného. Součástí snahy mu čelit by měla být i schopnost přiznat jeho nositelům elementární lidskou důstojnost, tedy odpovědnost za jejich rozhodnutí, svobodnou vůli. Česká a především městská „lepší společnost“ ve vztahu k lidem, kteří na (zatím ještě nepříliš navštěvovaných) nenávistných demonstracích tleskají děsivým projevům a provolávají děsivá hesla, přeskakuje mezi extrémy. Buď v nich vidí zrůdy nebo oběti. Drobný, jistě ne rozhodující, pokrok by přineslo, kdyby je začala – v dobrém i ve zlém – brát jako dospělé lidi.
