Jsme v NATO. Patnáct let v suchu

Dnes uplynulo patnáct roků od slavnostního přijetí České republiky do Severoatlantické aliance. Ve dnech faktické ruské okupace Krymu získává to výročí intenzivnější příchuť, než s jakou bychom si ho asi připomínali jinak. Vždyť za celým snažením o vstup do NATO, jemuž například Václav Havel zasvětil svůj první mandát prezidenta ČR, byla velmi jednoduchá úvaha: Rusko se ze svého momentálního oslabení brzy oklepe a vliv, který ztratilo rozpadem Varšavské smlouvy, bude dobývat zpět. Jde o to, aby ve chvíli příští velké konfrontace Rusko-Západ byla už Česká republika na západní straně demarkační čáry. 

V první polovině devadesátých let se zdálo, že času není moc. Západ, Češi a koneckonců i Rusové tehdy počítali, že do ruského comebacku zbývá několik málo roků, český velvyslanec v Moskvě Rudolf Slánský například v jedné depeši do centrály z roku 1993 výslovně psal o dvou až třech letech (více z dosud nezveřejněných dokumentů z jednání před vstupem do NATO se čtenář brzy dozví na serveru ECHO24.cz...)

Jenže comeback Ruska se zaplaťpánbůh odkládal a odkládal a hranice Západu se i díky Havlovu úsilí posunula daleko na východ a severovýchod. Především byly do Aliance přijaty baltské republiky. Proto dnes vtipy, jako by se na Krymu bojovalo o příslušnost Karlovarska k České republice (jsou asi z kategorie vtipů, kdy má při smíchu mrazit) nejsou vtipné, ale směšné.

V české vládě to byli především ministři Dienstbier a Zaorálek, kdo se v posledních dnech vyznamenal silnými výroky na ruskou adresu. Kde byli, když před šesti lety vrcholil spor o umístění amerického radaru v České republice? Mít tu americký radar by přitom znamenalo úzké partnerství naší a americké armády, členství v NATO by touto stavbou bylo jaksi konzumováno.

Ale Zaorálek tehdy v opozici pracoval na tom, aby v Brdech žádný americký radar nestál, což bylo mimochodem přání Putinova Ruska. Když se v létě 2008 podepisovala česko-americká smlouva o radaru, v Lidovém domě vystupoval ruský generál (a exponent ruské vojenské rozvědky) Bužinskij. Generála pozvala branná a bezpečnostní komise ČSSD, Zaorálek byl u toho. Ale dnes se asi předpokládá, že kolektivní paměť nesahá dál než pět let dozadu, a že jde o to, naskočit na emoční vlnu tady a teď.

O Ukrajině se u nás bohužel méně referuje a více se zaujímají stanoviska. Ale my přece nejsme v žádné zóně ohrožení Ruskem, a zásadu, že hranice států nelze měnit vojenskou silou, by snad šlo razit i bez přihlouplé mediální masáže. Už patnáct let máme možnost vést tento typ debat klidněji. Je to nevyužité privilegium.