Sobotka prohrál na celé čáře. Služební zákon je teď zbytečný

Bohuslav Sobotka prohrál na celé čáře, poprvé v roli premiéra. Tak dlouho prosazoval nezávislého generálního ředitele jako klíčovou osobu všech tuzemských úřadů, až to najednou vzdal a připustil, že se generální ředitel musí spokojit s místem náměstka ministra vnitra.

Výlučnou pozici generálního ředitele zlikvidovala ve středu dohoda parlamentních stran nad zákonem o státní službě a Sobotka může svou kapitulaci omlouvat nanejvýš tím, že bez ní by vůbec žádný zákon nebyl. Namísto omluv je však načase odpovědět na otázku, jestli má služební zákon v nové podobě vůbec nějaký věcný smysl. Velmi pravděpodobně se stal zbytečným.

Proti zvůli a chaosu

Služební zákon měl chránit kariérní úředníky před politickými stranami, které na jejich místa po každých volbách dosazují své zasloužilé členy. Kromě toho měl zavést jednotný organizační řád pro všechna ministerstva a zajistit tak, aby se civilizovaně podělily o agendu. Dnes se ministerstva o agendu perou. Oblíbený je příklad vodárenství, ke kterému se hlásí ministři pro místní rozvoj, zemědělství i životního prostředí, a ještě se ozývá Energetický regulační úřad.

Právě pro tyto dva úkoly se generální ředitel může hodit. Se státními tajemníky jednotlivých ministerstev může domlouvat spolupráci, přitom je chrání před zvůlí politických ministrů. V zemích, kde existují generální ředitelé nebo jinak pojmenovaní nejvyšší úředníci, nemohou ministři bez jejich souhlasu státní tajemníky odvolat. V Evropské unii proto funkci nejvyššího úředníka zavedla polovina zemí, které si vzaly vzor z Francie nebo Británie. Kromě středomořských zemí sem patří ještě Irsko a Polsko.

Čtěte také: Dienstbier odmítá dál pracovat na služebním zákonu. Je podle něj 'zprzněný'

Čtěte také: Superúředník nebude. Pravice uspěla se změnami služebního zákona

Předem nejde vyloučit, že oba úkoly zvládne také byrokratický model, na kterém se ve středu dohodly parlamentní strany. Obdobný model se totiž používá na severu a východě Evropy. 

Tuzemští odpůrci generálního ředitele se dlouho odvolávali na příklad Německa nebo Rakouska. Protože tam neexistuje generální ředitel, může ministr po nástupu do funkce státního tajemníka propustit. Tajemníka chrání pouze pravidlo, že má po odvolání nárok na důchod. Přesto mají kancléřské systémy Německa nebo Rakouska nejvyššího úředníka, konkrétně šéfa kancléřského úřadu. Tuto funkci často zastává politik s funkcí ministra. Logicky nemá za úkol chránit úředníky před politickou zvůlí, s pomocí početného aparátu však kontroluje práci ostatních ministrů a dohlíží, aby se jejich pravomoci nepřekrývaly.

Ovšem v ostatních zemích, tedy především ve Skandinávii, Pobaltí a na Balkáně, podléhají úředníci opravdu jednomu z odborů ministerstva vnitra, který ovšem jenom určuje obecná pravidla jejich práce. O pracovních smlouvách i o věcných úkolech na jednotlivých ministerstvech pak rozhodují přímo nebo nepřímo političtí ministři.

Východoevropský model se podle Radima Bureše z Transparency International jako vzor příliš nehodí, protože vychází z tradice komunistických států, pro které bylo ministerstvo vnitra především policejní institucí. Úředníci se pod tento resort dostali, protože byli považováni za součást mocenského aparátu. Není tedy divu, že politici ANO 2011 označili za vzor pro Čechy jednu ze severských zemí, konkrétně Holandsko.

Stačí, když se vlk nažere

Holandsko nemá – při použití tuzemské terminologie – společného generálního ředitele a na každém ministerstvu pracuje jeden státní tajemník, kterého může ministr kdykoli odvolat. Tajemníci o zákonnou ochranu ani nežádají, protože se při častých výměnách ministrů stávají nepostradatelnými. Vzorový je životopis jednoho z nejvýznamnějších úředníků Richarda van Zwola. Po osmi letech na ministerstvu financí se stal finančním ředitelem na ministerstvu vnitra, pak se stal na devět let tajemníkem úřadu premiéra Balkenendeho, a když nastoupil nový premiér, vrátil se v pozici tajemníka na vnitro.

V Česku by to tedy mělo být podobné, i když na rozdíl od Holandska ministerstvo vnitra řídí také policii. Bohužel existuje ještě větší rozdíl. Vysoké úředníky dosud neochránily žádné zvyklosti a na pozici van Zwola se tradičně dostávají lidé typu Šloufa, Dalíka nebo Nagyové.

Ve skutečnosti existuje bližší vzor než Holandsko. Na Slovensku zavedli funkci generálního ředitele v roce 2002, o čtyři roky později ji však zrušili. Jako náhradu ustavili – stejně jako dnes plánují Češi – odbor na ministerstvu vnitra, který má na starost psaní předpisů. Státní tajemníci na ministerstvech mohou být odvolání vládou a to je také první krok, který každá vláda záhy po nástupu podnikne. Nový tajemník pak obvykle mění všechny nejbližší podřízené. Je vidět, že kopírováním slovenského modelu zdejší vláda jen zakonzervuje současný stav.

Dvanáct let schvalovanému zákonu o státní službě zůstane jediný účel. Evropská komise podmiňuje další čerpání eurodotací přijetím služebního zákona, dostane tedy, co si přála. Pokud se norma nebude Evropské komisi líbit, tak se bude v příštích letech hledat nové řešení. To je dost pravděpodobný scénář, protože pod tlak se dostali i Slováci. Aby uklidnili Brusel, chystají se od prvního ledna 2015 funkci generálního ředitele opět zavést.