‚Vystavování mrtvol Číňanů v Praze. Odporná hra na umění‘

Na pražském Výstavišti se koná výstava Body the Exhibition. Show s mrtvými, rozřezanými, z kůže svlečenými a různě nastylizovanými ostatky skutečných lidí, o jejichž totožnosti se však návštěvník nic nedozví. Výstavu kritizovala řada organizací – jak lidskoprávních, tak lékařských v čele s Českou anatomickou společností. Kritizovat ji budeme i my v Salonu Týdeníku Echo.

Do něj přišel lékař Ondřej Naňka, předseda zmíněné anatomické společnosti, kunsthistorik Otto Urban, který se podílel na významných výstavách s dekadentní příchutí, novinář Pavel Šafr ze Svobodného fóra, jenž vyzval k bojkotu výstavy, a Pavel Porubjak ze spolku Lidská práva bez hranic, který poukázal na kontext porušování lidských práv v komunistické Číně. Debata se konala v Anatomickém ústavu Fakultní nemocnice v Praze.

Pánové, já budu vystupovat za ďáblova advokáta. Ne proto, že bych byl zastáncem výstavy Body the Exhibition, ale protože se mi nepodařilo přivést do debaty takového člověka. Zástupce pořádající agentury mi to vyloženě odmítl s tím, že o nic takového nemají zájem a že negativní ohlas jim naopak přivede další návštěvníky. A jako advokát jsem se byl na výstavě podívat: je to profesionálně udělaná výstava, exponáty jsou výborně nasvícené, průvodní texty docela zajímavé, autoři se evidentně snaží, aby to mělo jaksi edukativní a seriózní ráz. Říkal jsem si ale, co tam asi přivádí ty lidi, kteří tam proudí v dosti hojném počtu. V sobotu se dokonce stojí fronta na lístky. Jaké vysvětlení máte vy?

Naňka: Člověka láká možnost pohlédnout dovnitř těla, takříkajíc pod kůži. Ve známém Muzeu hygieny v Drážďanech vystavují už od 20. let tzv. skleněnou ženu, což je dokonalý model průhledného lidského těla. Ale to byl model, to bylo umělé. Tady jde o to, že těmi „modely“ jsou skuteční lidé. Gunther von Hagens, objevitel plastinace, přišel s dokonalou metodou, jak zachovat lidskou tkáň, jak ji uchovat a jak jí dát, když se to tak řekne, atraktivní podobu. Ty jeho modely jsou barevné, navíc různě stylizované, nejsou to běžné preparáty k didaktickým účelům, cílem je upoutat pozornost.

Porubjak: Prodává se bizarnost, prodává se makabróznost. Lákadlem je, že divák uvidí skutečně rozřezaného člověka. Ty řeči o názornosti a nějakém popularizačním efektu nelze brát vážně. Sám Hagens uvádí, že vyrobit preparát plastinací je nesmírně náročné, že to přijde na 1500 hodin práce. Umělé modely lze pořídit mnohem laciněji a jsou také názorné. Tady jde o to, že to byli opravdu lidé.

Ale lidské preparáty přece nejsou až takovou výjimkou. Každý anatomický ústav se chlubí sbírkou pozůstatků. Ostatně teď jsme šli kolem vitríny, kde jsou pravé lidské lebky a preparáty.

Naňka: Ano, ale je rozdíl, když je to určené poměrně úzkému okruhu veřejnosti, tedy především studentům, a když se to z komerčních důvodů ukazuje všem.

Šafr: Prezentovat to jako něco vědecky nebo naučně populárního je součást marketinkového podvodu. Sňatkový podvodník se také musí tvářit seriózně. Tak se i tato výstava tváří seriózně. Pan doktor dobře ví, jak se lidské tělo prezentuje, jak je nutné s ním eticky nakládat, v žádném případě ho nezneužívat, nemanipulovat s ním. Tady je základem právě manipulace. Záměrně se tomu dodávají prvky divadelní show: musí to být barevné a musí to být „v ději“, lidská těla jsou tam v bizarních pozicích, jako by v běhu, hrají ragby, tančí, já nevím co všechno. Viděl jsem to v roce 2006, kdy jsem se na to šel podívat do Lucerny, a stačilo mi na to celý život. Tehdy jsem především vnímal nechutnost toho cirkusového pojetí. Nyní se tam přidal ještě další, asi důležitější aspekt: a to skutečnost, o jaká těla jde a komu patřila. Doporučuju k přečtení knihu Jatka od Ethana Gutmanna. Ten spolu s dalšími západními novináři pátral celá desetiletí po informacích ohledně obchodu s tělesnými orgány, který organizuje komunistická Čína. A je velká pravděpodobnost, že ta těla jsou rovněž součástí rozsáhlého byznysu s lidskými pozůstatky.

Celý Salón čtěte na EchoPrime nebo v novém vydání Týdeníku Echo.