Fotil nahé dívky v zázračném domě na Hradčanech
Rozhovor s Antonínem Novým:
TÝDENÍK ECHO
O Antonínovi Novém jsem věděl, že byl součástí Muchova kruhu, toho už trochu mytického společenství kolem Jiřího Muchy a jeho domu na Hradčanech. Viděl jsem i jeho fotografie jemně erotických dívek, které tam v 70. letech pořídil. Věděl jsem, že fotografoval tanky v ulicích srpnové Prahy a že spolupracoval se světovými časopisy a agenturami. O tom měla být řeč. Náš hovor začal nečekaně. Antonín Nový se na mě podíval a řekl: „Vám nevadí, že jsem na seznamu?“
To jsem ještě nestačil zjistit. Jak jste se tam ocitl?
Jak? Já nevím, tedy vím, že to říká každý, ale já to opravdu nevím. Ona je to dlouhá historie a souvisí to s celým mým předchozím životem. Ale ten reálný původ, že jsem na seznamech, je asi v roce 1974, kdy se mi jednoho dne ozval telefon, že mě zvou na schůzku do kachlíkárny na ministerstvu vnitra. Seděl jsem tam zoufalý a samozřejmě vystrašený, protože jsem byl v dost těžké pozici – fotil jsem v srpnu ruskou intervenci, byl jsem rok v emigraci. Pak jsem se vrátil, jezdil dodávkou, jinou práci jsem nemohl sehnat. Zároveň jsem už dva roky chodil k Jiřímu Muchovi.
Nebyl důvod jejich zájmu právě Jiří Mucha?
To jsem si taky myslel. Však když mi ten major Svoboda, jak se představil, položil první otázku, která zněla, pro koho pracujete, myslel jsem, že se ptá na to. Mně totiž tehdy Jiří Mucha poskytl fotografické archivy svého otce Alfonse, který byl, jak známo, také skvělý fotograf, o čemž se tehdy skoro vůbec nevědělo. A já ty fotky ofocoval, restauroval negativy a dával to dohromady. Tak jsem se nejdřív lekl, že by z toho Jiří mohl mít problém, ale pak jsem si řekl, vždyť na tom není nic nelegálního, a tak jsem to tomu Svobodovi řekl. A on jen mávl rukou, že to ho nezajímá. Těch sezení pak bylo víc. A já postupně začínal chápat, že o mně ví snad všechno. Taky to, že jsem během té krátké posrpnové emigrace dostal nabídku na práci v časopise pro americké vojáky v Německu, Stars and Stripes, který měl redakci v Darmstadtu. Já se tam opravdu vypravil, ale nějak z toho sešlo. Pak jsem se brzy vrátil domů, měl jsem tady dvě malé děti a ženu, která emigrovat za žádnou cenu nechtěla. Když na mě tohle vybalil, roztřásla se mi kolena a snažil jsem se mu vysvětlit, jak to bylo. On po jisté době asi opravdu připustil, že pro americkou armádu nepracuju, tak řekl, dobře, tak mi tady podepíšete, že když se o nějaké nepřátelské činnosti dozvíte, ohlásíte nám to. A já řekl, tak na to je snad ohlašovací povinnost, to vám nemusím podepisovat. Ale oni že to je formalita. Tak jsem to podepsal. Vyšel jsem ven a zatočila se se mnou zem.
Tím to asi neskončilo.
Dvakrát mě pak ještě někam vytáhli, ale já jim opravdu nic neřekl, jenom jsem opakoval, že ze mě nic mít nebudou. Pak mi dali na čtyři roky pokoj, ozvali se znovu v roce 1978, to si pro mě přijeli do čistírny odpadních vod na Trojském ostrově, kde jsem pracoval, druhý den jsem se podruhé ženil. Odvezli mě a zase pustili. Vlastně nevím, co chtěli, já jsem se po návratu z emigrace nijak neangažoval a upřímně řečeno jsem se do ničeho nehrnul, i když samozřejmě přátelství s Jiřím (Muchou) mi otevíralo cestu do jeho exkluzivní společnosti. Ale zároveň jsem se snažil na to příliš neupozorňovat. Víte, ale já vlastně celý život počítal s tím, že mě začnou týrat.
Měli by k tomu důvod?
Myslím, že ano. Já pocházím z rodiny takzvaně buržoazní, i když spíše levicově orientované. Do roku 1948, tedy do mých čtyř let, jsme žili s rodiči a bratrem ve vile na Hanspaulce, otec byl po válce zmocněnec pro důlní průmysl, tedy něco jako ministr, politicky by v socdem, přátelil se Bohumilem Laušmanem, podobně jako on po Únoru emigroval. Laušman měl však mnohem tragičtější osud, to otec se chytil, byl – dnes by se řeklo – manažérem v Německu a Rakousku, zemřel v 70. letech ve Španělsku. Možná že ty estébáky zajímal on, ale já s ním byl v minimálním styku.
On emigroval a nechal vás tady?
Já jsem se až po letech dozvěděl, že s mámou už vlastně nebyli. Jenže máma se také snažila dostat se ven. Dostala falešné pasy od holandských známých, jenže těsně před tím, než jsme měli odjet, přišla do naší vily na Hanspaulce Státní bezpečnost a šli na jistotu k lustru, odšroubovali stínítka a pasy, které tam máma schovala, vytáhli. Tak mámu zavřeli. Nás si rozdělili prarodiče, bratr šel do Kladna. Mě si odvezl dědeček z otcovy strany do Plzně. On byl bývalý ředitel Škodových závodů.
