Hamilton a jeho privilegia. To není americký Michal David

O výpadu nově zvoleného amerického prezidenta na muzikál Hamilton zde už psal kolega Ondřej Štindl. Byla by škoda, kdyby se pro politické spory vytratil samotný muzikál. Stojí za pozornost – umělecky i jinak.

Muzikál Hamilton, broadwayský fenomén z roku 2015, který pořád trvá, je především vynikající produkce – přinejmenším pro Čecha, kterému slovo muzikál evokuje Michala Davida či Daniela Hůlku. Skvělá hudba čerpá stejně z broadwayské tradice jako z popu a hiphopu a produkce je nesmírně dynamická – statistik spočítal, že kdyby se dvouhodinový Hamilton hrál tempem jiných tradičních muzikálů, trval by mezi šesti a čtyřmi hodinami a píseň Guns and Ships obsahuje nejrychlejší verš v historii muzikálů, se 6,3 slova za sekundu.

Ale ten děj! Zkuste si ho představit třeba jako polovinu televizního seriálu České století nahuštěnou do dvou hodin, ale kdyby se povedl. Tvůrci ztvárnili počátky Spojených států od války za nezávislost po první léta federální vlády. Jako ústřední postavu si nevybrali George Washingtona – ten je jako jediný pojednán značně sošně, tak, jak je u nás vzpomínán Masaryk –, ale jednoho z členů jeho družiny, Alexandra Hamiltona. V muži, jehož obličej dnes zdobí desetidolarovou bankovku, našli nositele dramatického příběhu o ambici, riziku, odvaze a budování.

„Otcové zakladatelé“ Spojených států byli obdivuhodnou skupinou, jejich výtvor, můžeme-li tak Spojené státy nazývat, přežil až do letoška, Listy federalistů, soubor původně anonymních esejů obhajujících novou ústavu, jehož byl Hamilton hlavním autorem, je dodnes nepřekonaným kompendiem myšlení o demokratické vládě. To vše vzniklo za historicky velmi krátké doby a diskuse o to byly tak intenzivní, že i ti, kteří prohráli, jsou dnes vzpomínání. I jednotlivci zanechali dodnes viditelnou samostatnou stopu – jestliže Thomas Jefferson je považován za jakéhosi patrona libertariánů a izolacionistů, v Hamiltonovi, prvním ministru financí, hledají inspiraci ti, podle nichž se vláda nemá bát nezbytné míry centralizace a energičnosti v podpoře hospodářství.

Většina z nich byli místní velmožové, samozřejmí příslušníci koloniální majetkové a sociální elity. Hamilton ne. „Jak může bastard, sirotek, syn děvky a Skot, kterého prozřetelnost uvrhla na zapomenutý ostrůvek v Karibiku, do bídy a strádání, vyrůst v hrdinu a učence?“ ptá se nevěřícně v první větě muzikálu Aaron Burr, Hamiltonův celoživotní souputník a antagonista, který ho nakonec v jeho devětačtyřiceti letech zabil v souboji. Je to historicky přesné (včetně té děvky – v tom smyslu, že se to o Hamiltonovi v pomluvách říkalo). Vyrůstal na karibském ostrově St. Croix, když mu bylo třináct, jeho matka zemřela (zřejmě v Hamiltonově přítomnosti) a všechen její majetek byl zabaven. Bratranec, který se o něj začal starat, brzy spáchal sebevraždu. Mladý Hamilton převzal místo účetního v místní obchodní firmě po své matce, v šestnácti letech ji několik měsíců sám řídil. Vzdělával se sám, jako nemanželské dítě neměl přístup do církevní školy. Nikdo mu neposkytoval žádnou pěstounskou péči ani psychoterapii. Ale když o rok později napsal barvité líčení bouře, jež zdevastovala ostrov, jeho text zaujal veřejnost natolik, že na něj místní občané uspořádali sbírku a poslali ho studovat do severoamerických kolonií, do New Yorku.

Slušné východisko pro dickensovský příběh. Místo toho Hamilton neuvěřitelně rychle vystudoval to, co se dnes jmenuje Columbia University, zapojil se do politického kvasu kolonií, sehrál ve válce o nezávislost vynikající vojevůdcovskou roli po Washingtonově boku, etabloval se v advokacii a finančnictví. Následují politické boje, vítězství, intriky a ostražité konkurenční přátelství s Aaronem Burrem. „I když jsme začali ve stejnou dobu, Alexander Hamilton začal šplhat vzhůru. Jak si vysvětlit ten vzestup na vrchol? Ten chlap jede nonstop!“ zpívá Burr. A dodává : „Proč si vždy myslíš, že jsi ten nejchytřejší v místnosti? Tenhle přístup se ti brzy může stát osudný!“ Možná nakonec stal, ale mezi tím byla ještě celá řada věcí, jež by vystačila na pět životů. Pro naše uši jsou snad nejkreativnější souboje v kabinetu pojaté jako „rap battle“ – pokud chcete slyšet, jak vypadá rapování o plánu na převzetí dluhů států federální vládou, poslechněte si tady (legální filmový záznam Hamiltona není k dispozici a vzhledem k tomu, že představení je vyprodané na rok dopředu, ještě dlouho nebude. Jeden z útržků lze vidět třeba tady).

Netroufám si hodnotit, jak je, či není Hamilton výjimečný hudebně, ale politicky je to pozoruhodný počin hned v několika směrech. V době, která (nebo aspoň její liberální elity) žije politikou identity, nerovnosti, privilegií a USA vidí často jako ztělesnění vykořisťovatelského, patriarchálního zla, se tvůrci rozhodli vyprávět příběh pojímající vybudování republiky jako hodnotný, hrdinský počin, jako cíl hodný ambicí muže, který chce, aby po něm něco v životě zůstalo. Aby bylo jasné, že nepřeháním – v minulém týdnu zorganizovali studenti University of Virginia nátlakovou akci, aby byly na škole zakázány veškeré odkazy na Thomase Jeffersona, zakladatele univerzity a jednu z postav Hamiltona.

Tvůrci se přesto rozhodli vyprávět příběh o tom, že v Americe můžete být, kým chcete, když se opravdu snažíte. „Jsem jako moje země. Mladý, oprsklý a hladový,“ zpívá opakovaně Hamilton. A pop music a hudební jazyk amerických menšin dokázali zapřáhnout do jeho služeb. „To je na tom to divné,“ poznamenal ke skrumáži kolem Penceovy návštěvy hlavní moderátor CNN Jake Tapper na Twitteru, „až do pátku přicházela veškerá kritika této show, kterou jsem slyšel, zleva.“ Když to srovnáme s ikonickým a ve své době podobně revolučním muzikálem Hair, je to dlouhá cesta. A tvůrcům se to povedlo. Tak jako se mnoha americkým tvůrcům, přestože jsou nominálně na levici, daří v kontaktu s konkrétní materií nechat stranou ideologické perspektivy a vyprávět živé příběhy. Jak napsal D. H. Lawrence: Nikdy nevěřte vypravěči, věřte příběhu.

Ale protože tvůrci jsou, jak bylo řečeno, na levici, dalo se očekávat, že Penceovu návštěvu nemohou nechat bez povšimnutí. Stanovisko, jímž jeden z nich na závěr Pence oslovil, rozhodně nebylo nezdvořilé: „Jsme, pane, ta různorodá (diverse) Amerika, která je znepokojená a plná obav, že vaše nová vláda nebude chránit nás, naši planetu, naše děti, ani bránit nás a naše nezadatelná práva. Doufáme, že tato show vás inspirovala, abyste zastával naše americké hodnoty a pracoval ve prospěch nás všech.“

Ale tady je namístě pro pochopení pozice všech aktérů uvést několik faktů.

Především: Lístky na Hamiltona se prodávají na otevřeném trhu za osm set dolarů. Takže není třeba se obávat, že by se toho večera ať už v publiku, nebo na jevišti nacházelo mnoho lidí, kterým by nyní hrozila krušná léta. Nepotřebují ochranu od úřadů, v Americe vás ochrání peníze. V New Yorku určitě.

Hamilton se pyšní svým „diverse“ ansámblem. Jeho tvůrce (libreta i hudby) Lin-Manuel Miranda je třeba Portorikánec. Ale jeho otec byl politický konzultant newyorského primátora a matka klinická psycholožka. Už od základní školy navštěvoval elitní vzdělávací instituce. „Privilegované menšiny“, máme-li používat trendy terminologii, mají v dnešní Americe trochu jinou podobu, než tvrdí klišé. Lze se vsadit, že většina lidí, kteří toho večera v divadle seděli, byla ve vzdělání, sociálním kapitálu a životních šancích privilegovanější než průměrný Trumpův volič.

Snad těchto pár řádek přispěje k plastičtějšímu pochopení dění kolem Hamiltona. Patří k němu ovšem také to, že Donald Trump začal o umělcích náruživě tweetovat a média na to náruživě reagovala, takže se díky tomu jaksi zapomnělo na zprávu o tom, že Trump přistoupil na mimosoudní vyrovnání ve výši dvacet pět milionů dolarů s frekventanty své podvodné Trumpovy univerzity.