Ruská prázdninová turistika: kanady, tank a na Ukrajinu
Několik poznámek na okraj letošní ruské prázdninové turistiky.
Srpen je měsíc, kdy se přinejmenším tisíce ruských turistů už tradičně vydává na cesty. Obléknou maskáče a kanady, nastartují vehikly (oblíbené jsou tanky, zvládají snadno i málo kvalitní komunikace) a vyrážejí na západ. Zatímco v roce 1968 bylo oblíbenou destinací Československo, dnes nemíří tak daleko, cílem je Ukrajina. To samozřejmě neznamená, že by se tam nutně museli zarazit, v příštích měsících nebo letech může být všechno úplně jinak a akční rádius ruské turistiky se může podstatně rozšířit. Směr je dán, Němci by jej nazvali Drang nach Westen, cíl je schován v poněkud nejasném označení „blízké zahraničí“. Pojem je gumový, když všechno půjde hladce, mohl by jednou zahrnovat i Španělsko. My se můžeme stoprocentně spolehnout aspoň na to, že do něho mimo jakoukoli pochybnost patříme.
Jak jsme se z východní Ukrajiny dozvěděli, berou si dnes ruští turisté jako řádní občané na své cesty zpravidla dovolenou. Také se jim často stává, že jen zabloudí a překročí hranice. U nás bylo v srpnu 1968 příčinou jejich bloudění i to, že zlomyslní domorodci odstranili všechny silniční ukazatele a cedule s názvy ulic ve městech. Pokud ovšem mají turisté v destinaci vytvořeno dostatečné personální i institucionální předpolí, všechno se po určité, nepříliš dlouhé době dá do pořádku. Rusky se tomu říká normalizace.
Předpolí je významné, obyčejně vyprodukuje nějaký zvací dopis. Tak vzniká příjemná atmosféra, potřebná k tomu, aby se turisté v destinaci cítili posléze jako doma. Zvací dopis může být buď fyzický (viz Československo v roce 1968), nebo virtuální – tvoří ho svou drobnou každodenní prací lidé, kteří o tom ani nemusejí vědět (v tom případě se jim říká „užiteční dejme tmu idealisté“). Jako skeptik si však myslím, že většinou to docela dobře vědí.
Kdo například pečuje o tuto příjemnou atmosféru a vytváří aspoň potenciální předpolí dnes a u nás?
V první řadě a bez jakýchkoli pochyb je to KSČM. Těžko se tomu divit, byla k tomu účelu vlastně v roce 1921 pod trošku jiným jménem založena. Někteří zakladatelé to možná přesně nevěděli, těch se ale lépe informovaní dokázali brzy zbavit.
Pak je tu pan prezident. Jde na to od lesa – naposled v projevu k českým velvyslancům: nemyslete si holoubci, že nám hrozí jen jedno nebezpečí, Ukrajina. Jsou tu ve skutečnosti dvě, islámský terorismus a Ukrajina. Islámský terorismus vytváří rozložené země, a rozloženou zemí je teď i Ukrajina, kde už probíhá regulérní občanská válka. Hrozí tam riziko ruské invaze, které je zatím jen potenciální, takže by se mu mělo čelit blíže nespecifikovanou preventivní akcí NATO (akce bude velmi obtížná hlavně proto, že turisté už tam jsou). Zato sankce jsou zcela kontraproduktivní. Čili, to, co nám hrozí, není to hlavní, a to, co se proti tomu dělá, se dělat nemá; má se naproti tomu dělat to, co už nejde. Tomuto způsobu argumentace se u nás říká švejkování.
Pak jsou tu dvě významná uskupení, která nás spojují s předlistopadovou minulostí: recyklovaní kapitáni průmyslu, takto oligarchové, a recyklované odbory. Pan prezident je má za sebou, podobně jako nedefinovanou část stále ještě nejsilnější politické strany, ČSSD.
Toto spontánní souručenství má i určité mediální krytí, ač žádné významné české médium zatím beze zbytku neovládá.
Pak jsou tu ti, kteří se moderní turistice zatím s menší či větší vehemencí vzpouzejí: premiér a ministr zahraničí, vedení ČSSD, demokratická opozice, některé mimoparlamentní strany, havlovská „občanská společnost“. Jsou dosud napůl omámeni raušem divokého, vysilujícího politického třídního boje, zhmotněného ve Velké protikorupční revoluci.
A nakonec je tu zcela dezorientovaná veřejnost, o niž je třeba se poprat.
Bylo by moc užitečné, kdyby si tahle druhá skupina konečně uvědomila situaci, v níž se česká společnost také její společnou vinou octla.
Je čas přestat revolučně blbnout. Teče nám do bot, přátelé.
