Chtěli jste přímou volbu prezidenta? Máte ji

Existuje tajná strategie, která má znechutit veřejnosti volbu prezidenta? Jen slepý může nevidět ta znamení.

Chtěli jste další občanskou iniciativu Michaela Kocába? Nic z Kocábovy politické kariéry ani posledního dění tomu nenasvědčuje. Nicméně dostali jste ji, v podobě Kroměřížské výzvy. Hodlá hledat a prosazovat prezidentského kandidáta. Nešetří vážnými slovy o osudové křižovatce a důstojnosti, ale tím klíčovým slovem, podprahovým signálem, je „spojovat, nikoli rozdělovat“.

Chtěli jste bohatého selfmademana, který říká, že už ho nebaví se dívat na neschopné politiky, že je tady bordel a islám je nebezpečí? Asi sotva, protože už máte Babiše, ale pan Igor Sládek si zřejmě řekl, že proč to nezkusit ještě jednou, a hned i avizoval Sládkovo centrum nespokojených občanů, které zřejmě bude reprezentovat nespokojenost nějak lépe, inovativněji či autentičtěji než Akce nespokojených občanů (později zkrácená na ANO).

Chtěli jste za prezidenta Jana Švejnara? Jan Švejnar asi ví něco, co nikdo jiný neví, protože z jakýchsi důvodů oznámil, že by se zase mohl o úřad ucházet.

Chtěli jste za prezidenta Jiřího Pospíšila? Nevím, z čeho by se to dalo poznat. On sám to nijak zvlášť nechce, je plně vytížen europarlamentem a prací pro Muzeum Kampa. Ale ta otázka mu evidentně není nepříjemná.

Chtěli jste za prezidenta oblíbeného textaře? Michal Horáček si myslí, že ano, a jde na to zajímavě přinejmenším v tom smyslu, jak mluví o Zemanovi. Místo aby mluvil o dějinné křižovatce a spojování nikoli rozdělování, jde proti konvenčním názorům a říká, že si není jistý, zda bude vůbec Zeman kandidovat a zda by vyhrál. Nicméně na něm není vidět kvalifikace potřebná k vítězství v přímé prezidentské volbě.

A co to je? Celoživotní záliba v politice a praxe v ní. Vysoká míra narcismu či přímo psychopatie, bez níž nelze vést moderní mediální kampaň a projektovat image síly, rozhodnosti a bezohlednosti. Touha po moci, jež vás naučí efektivně jednat s jinými lidmi toužícími po moci.

Bylo by dobré, kdyby kandidát byl vybaven i jinými, pozitivnějšími charakterovými vlastnostmi, vírou a pokorou v něco nadosobního, v ní ukotvenému respektu k ostatním lidem, schopnosti se obětovat. Například. Ale nezbytné, výchozí, jsou bohužel ty prvně zmíněné kvality.

Musí to tak být? A musí to dopadnout špatně? Na Slovensku zvítězil v přímé volbě kandidát, který se politickými postoji tomu našemu nepodobá a podle toho se i u nás těší příslušným sympatiím. Ale jak ukázaly poslední parlamentní volby, celkovou politickou situaci v zemi Kiska nijak pozitivně ovlivnit nedokázal.

Bohužel je vysoce pravděpodobné, že všichni trochu nadějní prezidentští kandidáti budou polarizující. Oni totiž ti, co říkají, že chtějí spojovat, ne rozdělovat, jsou úplně stejně polarizující – polarizují ty druhé.

Období, než Andrej Babiš a případně další oligarchové udělají definitivní rozhodnutí, jak prezidentskou volbu pojmou, je dobou, kdy může krystalizovat startovní pole těch ostatních, a nevypadá to slibně.

Docela smutný výsledek ústavní změny, která, připomeňme, byla přijata jako vyhovění politických elit tlaku veřejnosti. Ten tlak začali lidé na občanskospolečnostní levici – již v roce 2002 rozjeli lidé ze Strany pro občanskou společnost a tehdejší vehikl Moniky Pajerové Naděje petici Za přímou volbu prezidenta, hejtmanů, primátorů a starostů. To, že identickou petici úspěšně zorganizovali v roce 2011 Zemanovci, nám mělo být dostatečným varováním (podepsali ji nejen známí zemanovci, ale třeba tehdejší lídr STAN Petr Gazdík nebo lidovecký senátor Jiří Čunek). Politické elity selhaly nadvakrát: nejdříve tím, jaký tyjátr dopustili při volbě v roce 2008, a pak tím, že ve snaze být milováni přímou volbu odhlasovali. Kdyby tušili, o kolik hůř může být.