Co všechno by si měl pan Pehe uvědomit

„Ruské nebezpečí“ je jen jedna, byť nejviditelnější část maléru, v němž se česká společnost octla.

Jiří Pehe zveřejnil 6. září t.r. v Právu článek s titulkem „Jak Rusko dělí českou politiku". Jak v závěru píše, rusko-ukrajinská krize ukazuje, že není možné vše poměřovat pravicí a levicí a že ve skutečných krizích vyplouvají na povrch v naší historicky traumatizované společnosti i postoje, které rozdělují a spojují veřejnost i politiky na základě jiných kritérií. I proto by měla být tato krize další výzvou pro ty, kdo na sebe normálně dští síru v klasických pravolevých sporech, aby zvážili, zda to občas nepřehánějí a zda neexistují i jiné hodnoty než ty, které z naší politiky dělají jakousi zákopovou válku.“

To jsou na první přečtení velmi pěkná slova. Jsou tu ovšem tři problémy.

Problém číslo jedna: Byl to právě pan Pehe, kdo v minulosti dlouho a výrazně dštil síru na své oponenty v pravolevých sporech. Jistě, to se ve víru vášně stane každému, jenže on o tom teď mluví z pozice nezúčastněného pozorovatele politického hemžení. Pro své někdejší oponenty nemůže tedy být ani moc přesvědčivý, ani moc přitažlivý.

Problém číslo dvě: pan Pehe si to všechno uvědomil ve chvíli, kdy hrozí – i jemu, ovšem - dosti bezprostřední ruské nebezpečí. Je sice lidské, že si člověk vzpomene na to, že jeho oponenti jsou taky jeho bližní, až ve chvíli, kdy je potřebuje, protože mu teče do bot; je to však zároveň trochu opožděné, zvlášť pokud se za své předchozí chování ani trochu nestydí.

A konečně problém číslo tři, problém hlavní: „dštění síry“, na němž se pan Pehe tak intenzivně a dlouhodobě podílel, probíhalo v rámci boje proti nešvarům polistopadového režimu. Boj byl zásadní, intenzívní, neustále se stupňoval a nakonec vyústil v destrukci demokratického politického systému v ČR. Je otázka, co dnes vlastně ještě může volání po „jednotících idejích“ zachránit. Všechno chce svůj čas.

„Ruské nebezpečí“ je totiž jen jedna, byť teď zrovna nejviditelnější část maléru, v němž se česká společnost octla. Ještě předtím si během boje proti nedostatkům polistopadového politického uspořádání dva významné okruhy kritiků, stoupenci a dědici Václava Havla z iniciativ „občanské společnosti“ a demokratická opozice (ČSSD) dlouho nezodpovědně přihřívaly polívčičku na ohýnku lidové nespokojenosti a rozdmychávaly jej tak dlouho, až se jim události úplně vymkly z rukou a vedly k něčemu, co oni sami jistě nechtěli.

Podali si, byť asi nechtě, ruku s nepřáteli demokracie. Nejprve byl ve všelidové prezidentské volbě zvolen nezodpovědný avanturista se samovládnými sklony. Pak ve volbách do Poslanecké sněmovny fakticky zvítězila politická firma ctižádostivého miliardáře, který si vzal za cíl spasit společnost před politiky (místo nich lidem nabízí sebe a slibuje jim, že je bude řídit jako firmu). Přitom byla úplně překreslena politická mapa ČR - demokratická opozice se octla na okraji (jistě i vlastní vinou), přibraly nedemokratické strany (KSČM, Úsvit). Co bude znamenat skoro úplná personální obměna Ústavního soudu pod taktovkou prezidenta, se záhy ukáže – Ústavní soud je kotvou demokracie.

Hroucení politiky je provázeno, jak je u nás zvykem, demoralizací politických a intelektuálních elit. Významní ministerští funkcionáři zůstali sedět ve svých vysokých funkcích a pečovali o hladký chod úřadů i poté, co za krajně podezřelých okolností padla Nečasova vláda a prezident si najmenoval novou podle svého gusta. Totéž platí o žurnalistech, kteří se natlačili do vedoucích funkcí v listech vznikajícího Babišova mediálního impéria (např. Sabina Slonková, její pozdější odchod už na věci nic nemění). A konečně média se svatouškovskou aureolou jako Respekt simulovala neutralitu ve věcech, kde by nikdo neměl být neutrální, kryla proces demoralizace hloupými řečmi o standardní a upevňující se demokracii a dávala tomuto procesu punc normálnosti: jako by se nechumelilo. Běda tomu, skrze koho přichází pohoršení!

Vnitřní rozvrat ČR nebyl tentokrát způsoben nějakým silným a neblahým vnějším tlakem jako např. v pomnichovské době. Postarali jsme se o něj zcela sami. Teprve teď, když je skoro dovršen, se vyostřila mezinárodněpolitická situace v našem regionu tím, že ukrajinskou krizí neobyčejně zesílil ruský tlak na revizi výsledků studené války.

Obecně vzato není na revizích výsledků válek nic špatného, např. výsledky druhé světové války byly po pětačtyřiceti letech zrevidovány sjednocením Německa. V tomto konkrétním případě však výsledkem studené války bylo, že jsme šťastnou shodou okolností získali zpět státní suverenitu a politickou svobodu. Teď nás Rusko zcela nezakrytě zahrnuje pod pojem „blízké zahraničí“ (bývalé ruské kolonie v Evropě) a hrozí nám, že se opět dostaneme tam, odkud jsme se horko těžko vydrápali, do zaostalého a nesvobodného prostředí trošku zreformované orientální despocie. Náš současný stát je přitom skoro úplně bezbranný, prosazuje se tu čím dál tím víc autokraticko-oligarchický režim, opřený o recyklované postkomunistické podnikatelské a odborové struktury s náklonností právě k Rusku.

Morálně rozložená česká společnost trpí nedostatkem víry. Rozuměj víry v projekty a řešení, které „nejsou z tohoto světa“ v tom smyslu, že jim jde o víc než o pouhé zajišťování běžících společenských procesů bez ohledu na to, k čemu vlastně vedou. Odtud i chronický nedostatek naděje, naděje v něco dobrého, co můžeme nakonec zažít i v tomto našem světě. Naděje, o níž se hovoří v jednom dopise, starém několik tisíc let, který mi kdysi pomáhal přežít hnusnou dobu normalizace. Snad může někomu pomoci i teď: „Toto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele: nedejte se podvádět svými proroky, kteří jsou uprostřed vás, ani svými věštci. Neposlouchejte své sny, které míváte. Prorokují vám klam v mém jménu, já jsem je neposlal, je výrok Hospodinův.

Toto praví Hospodin: Až se vyplní sedmdesát let Babylóna (časový údaj berte prosím pouze orientačně, bd), navštívím vás a splním na vás své dobré slovo, že vás přivedu zpět na toto místo. Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti. Budete mě volat a chodit ke mně, modlit se ke mně a já vás vyslyším. Budete mě hledat a naleznete mně, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem. Dám se vám nalézt, je výrok Hospodinův, a změním váš úděl...“ (Jr 29, 8-14)