Řecko a Ukrajina, nebe a dudy

V době psaní tohoto článku v noci sledovali redaktoři v evropských redakcích hned dva přímé přenosy nejvyšší důležitosti: jednak přímý přenos z tiskové konference v sídle Evropské komise, který spočíval v modré obrazovce avizující tiskovou konferencí šéfa Euroskupiny, holandského ministra financí Dijsselbloema, s upřesněním „Time Unknown“. Druhý přenos běžel na Ruptly TV, pobočce RT, a opět se ukázalo, že Rusové zvládají moderní propagandu na vyšší úrovni než EU – na videu byli skuteční živí lidé v přímém přenosu – novináři bloumající v tiskovém středisku v Minsku, kde čekají na konferenci po mírových jednáních o Ukrajině.

Z ptačí perspektivy by se daly najít některá témata, která jsou obou jednáním společná. Tam i zde jde o národní hrdost a prestiž. Rusové nehodlají tolerovat ztrátu klientského státu, jakým Ukrajina v podstatě byla. Žijí svou ideologií Novoruska, Krym, jak prohlásil Putin v jednom projevu, je pro Rusy svaté místo jako Chrámová hora v Jeruzalémě – čímž postavil ruský národní zájem na roveň náboženství. Ukrajinci se pochopitelně nechtějí dobrovolně vzdát území a všechno začalo tím, že část obyvatel odmítla přijmout, že jejich prezident vycouval z podpisu Asociační dohody s EU na nátlak Ruska.

Řekové včera na velkých demonstracích v největších městech dávali najevo podporu své nové vládě, jež odmítá to, co označuje za bruselský diktát, naordinovanou politiku úsporných opatření ztělesněnou v nenáviděném Memorandu s nenáviděnou Trojkou Evropské komise, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu. Chtějí, aby vláda Memorandum roztrhala a dělala to, co jim slibovala: zrušení propouštění státních zaměstnanců a nových daní, zvýšení minimální mzdy, zastavení „zločinných“ privatizací státního majetku a tak dál. V evropských orgánech se ale jedná o dílčí, techničtější otázce: bude Řecko dál plnit Memorandum, a tedy dál dostávat peníze – anebo bude Memorandum zapomenuto, Řecko dohodne s EU nový program a do té doby (do května? do září?) získá od Unie nějakou formu přechodného financování? Věřitelské země Unie říkají: Ne, pokud neuvidíme nějaký nový přijatelný plán, jak vaše ekonomika vygeneruje ty peníze, které musíte splatit, přičemž ty plány, které vaše vláda oznámila, nemůžete myslet vážně.

Obě jednání mají společná to, že jak Alexis Tsipras, tak Petro Porošenko by za „vyměknutí“ a otočku doma zaplatili velkou, možná fatální politickou cenu. Oběma jednáním taky předcházelo to, čemu se říká diplomatická ofenzíva – přičemž v rusko-ukrajinském případě to byla prostě ofenzíva. Ruskem podporovaní povstalci obklíčili ukrajinské armádní jednotky v Debaltsevu a ostřelovali raketami Kramatorsk, vzdálený několik desítek kilometrů od linie střetu. Ukrajinský dobrovolnický Azovský batalión zase podnikl protiútok u Mariupolu, k němuž se v posledních dnech povstalci přiblížili. Může to znamenat, že obě strany se na poslední chvíli snaží zajistit co nejpříznivější fakta v terénu, což by naznačovalo, že mírové rozhovory jsou tentokrát míněny vážně. Další okolnost, která by to naznačovala, je tentokrát se v Minsku zúčastňuje přímo Putin – v předchozích, neúspěšných jednáních o příměří vystupovali reprezentanti povstaleckých „lidových republik“.

Řecký premiér a ministr financí se zase vydali na turné po evropských hlavních městech a snažili se to, co chtějí, prezentovat tamním politikům a prostřednictvím médií občanům v co nejlepším světle. Ministr financí zdůrazňoval, že Evropa by do Řecka neměla lít víc peněz, že jich tam nalila až dost, ale špatně. A že nechce odpuštění části dluhů. Místo toho navrhl výměnu části dluhu za dluhopisy navázané na hospodářský růst. Jiní bryskně spočítali, jak velké odpuštění dluhů to prakticky může znamenat. Rovněž pronesl na tiskové konferenci vedle německého ministra financí dosti neobratná slova o dědictví nacismu, aby vzápětí v rozhovoru pro německý časopis Stern pěl nezřízenou chválu na německé politiky. („Merkelová je zdaleka nejbystřejší evropský politik,“ „Schäuble je pravděpodobně jediný evropský politik s intelektuální substancí“). S tím zajímavě kontrastuje čerstvě potvrzený závazek řecké vlády jednat s Německem o reparacích za nacistickou okupaci. Největším problémem řecké anabáze vůbec je neochota obou stran nahlížet celou pravdu. Němci a jejich souputníci nechtějí vidět, jak euro a jejich úsporná kůra dělí Evropu na schodkové a přebytkové země, a jak německý sever přesouvá veškeré náklady této nerovnováhy na evropský jih. Řekové nechtějí vidět, že si posledních dvacet let žili nad poměry, a že jejich stát je zoufale neefektivní, což vyhovuje zájmovým skupinám, jež jsou početnější, než si Řekové připouštějí. A taky že jejich deklarovaná touha zůstat v Unii a v eurozóně je neslučitelná s prohlášeními o tom, že řecká suverenita nesmí být ignorována. Suverenity se Řekové dávno vzdali, to je podstatou evropské integrace.

Schůzka v Bruselu nakonec skončila po půlnoci bez výstupu. Vzrušené dohady, zda dojde k prodloužení programu nebo k jeho pokračování (což je velmi odlišné) anebo k ustavení rámce pro další rozhovory anebo aspoň k nalezení společné půdy pro ustavení rámce pro další rozhovory, zůstaly bez rozuzlení.

Válka slov, slovíček, formulací, křiklavých novinových titulků, i válka masových demonstrací je samozřejmě nekonečně lepší než skutečná válka, v níž na Ukrajině zahynulo už šest tisíc lidí. V tomto smyslu jsou válečné metafory používané pro popis jednání v eurozóně frivolní a, pokud jsou mířeny z Řecka na Západ, i nestoudné. Největším paradoxem této doby je, že nová řecká vláda se tulí ke Kremlu, nový řecký ministr zahraničí i obrany jsou fanoušci Putina a ruské geopolitiky a sankce mající za cíl zastavit ruskou agresi na Ukrajině považují za nespravedlivé. Přitom kdyby malá, bezvýznamná (Řecko představuje 2 % HDP Unie) země na periferii ruské sféry vlivu začala prosazovat vlastní politický kurz, rozmázl by ji Putin jak mouchu.