Jak Rakousko utopilo miliardy eur II: Znárodnění bankrotáře

Další příběh korutanské banky Hypo Alpe Adria po jejím prodeji Bavorské zemské bance v květnu 2007 popisují Renate Graber a Andreas Schnauder ve své nové knize Akte Hypo Alpe Adria do nejmenších podrobností. Líčení okolností jejího nuceného zestátnění v roce 2009 je možné považovat za exemplární příběh, který se může přihodit kdykoliv a všude, Hlavní roli v něm hrají nepřipravenost, malá kompetence zúčastněných, konflikty zájmů zainteresovaných institucí a jednotlivců a v jistém smyslu obecná nevůle sáhnout do kbelíku se špinavou vodou, na jehož dně se může skrývat cokoliv. Pokračuji dál v citacích vybraných pasáží z knihy.

„22. května 2007 je obchod (prodej Hypo Alpe Adria do rukou Bavorské zemské banky) uzavřen a třiadvaceti stránková smlouva podepsána. Korutanský zemský holding (jenž spravuje majetek Korutanského fondu budoucnosti) získává téměř 790 milionů eur, dluhopis je tedy možné splatit. Korutanský zemský hejtman Jörg Haider oznamuje: „Korutany jsou bohaté.“ Fakt, že země Korutany nadále za banku ručí do výše 23 miliard eur, nechává spadnout pod stůl. Bavoři vzhlížejí vstříc své zářící budoucnosti v jihovýchodní Evropě. Pravděpodobně nikdo netuší, že celá věc skončí o tři a půl roku později ve finanční katastrofě a nuceném zestátnění.

Radost Bavorů z adoptovaného korutanského dítěte se brzy po nákupu, vytrubovaném s takovou pompou, rozplývá, a to v roce 2008, kdy v souvislosti s krizí v Lehman Brothers chodí po celém světě banky s prosíkem o pomoc ke svým vládám. Hypo Alpe-Adria-bank International a.s. odepisuje 520 milionů eur především v jihovýchodní Evropě. O půl roku později odhaluje nový generální ředitel Hypo Alpe Adria Group Franz Pinkl početné rizikové úvěry a právě tak rizikové zákazníky. V Bulharsku a Chrovatsku vychází najevo celá řada podvodů v leasingových obchodech. Lichtenštejnská dceřiná banka jde do likvidace po příšerných odhaleních příslušného finančního dohledu. Další zhoršování situace v tříčtvrtečním taktu není možné přehlédnout. Stát Bavorsko a Zemská banka již vážnost situace rozeznali. Angažují poradní skupinu PricewaterhouseCoopers (PwC). Padesát jejích členů po několik měsíců analyzuje celkový stav banky. Z neformálních zpráv o průběhu auditu vstávají vlasy na hlavě. Na začátku srpna 2009 se začínají věci hýbat. Zástupce ředitele bavorské zemské banky navštěvuje ministerstvo financí ve Vídni a oznamuje příslušnému pracovníku ministerstva, do jehož referátu banky spadají, že v případě další kapitálové injekce nemůže Bavorská zemská banka dále nést riziko. O tři týdny později se koná první schůzka na nejvyšší úrovni. Bavorský ministr financí Georg Fahrenschon jedná se svým rakouským protějškem, Josefem Pröllem. O čem se jednalo, není docela jasné. Fahrenschon tvrdí, že jasně signalizoval, že další navýšení kapitálu není v silách Bavorska. Pröll naopak tvrdí, že nic takového nebylo předmětem jednání. Jeho spolupracovník píše do protokolu: ‚Další peníze obtížné, ale společný postup.‘ Kapitálové nároky banky se zvyšují z týdne na týden. Celkové výsledky auditu PwC jsou tak strašné, že se na místě činu objevuje bankovní dohled. Bavorští bankéři uvažují o prodeji jednotlivých částí banky a pouštějí se hlouběji a hlouběji do kontroly podivných obchodů z minulosti. K 31. srpnu 2009 podává PwC analýzu, v níž vysvětluje ohromující početnost kriminálního jednání v obchodech banky tlakem na management poskytovat úvěry za každou cenu. Nejpozději v tuto chvíli je jasné: Hypo bude stát ještě spoustu peněz.

Bavoři dávají rakouskému ministerstvu financí jasně najevo, že žádné další peníze od nich nepřijdou, a navrhují buď prodej většinového podílu v bance Rakousku, nebo bankrot. Za 67 procent svého podílu by rádi dostali 302 milionů eur. Rakouská politika se ale probouzí pomalu. Plánované setkání 22. listopadu 2009 se neuskuteční, ale Pröll s Fahrenschonem alespoň telefonují – navzájem se vybízejí k zodpovědnosti. Na přípravu klíčové schůzky plánované na 11. prosince 2009 dorážejí Bavoři s kohortou poradců z Freshfields a Morgan Stanley. Rakousko zastupují ředitel finanční prokuratury ministerstva financí Wolfgang Peschorn, vedoucí skupiny III-B „finanční trhy“ na ministerstvu financí, Alfred Lejsek a pracovník vládního úřadu, Michael Höllerer, který má banky v referátu. Vyjednávání málem krachují, protože bavorská strana se chová arogantně, s čímž se především Alfred Lejsek vyrovnává velmi obtížně: „Tady mluvíte se zástupci republiky!“ zvyšuje v jednu chvíli hlas a chystá se opustit jednání. Do dvou hodin do rána sedí vyjednavači u jednacího stolu bez toho, že by dospěli k nějakému konsensu.

Mezitím počítá Rakouská národní banka náklady případného bankrotu. Po zvážení závazků všech zainteresovaných stran (bankrot by zasáhl nejenom osm zemských hypotečních bank ale i největší bankovní domy v zemi, především Erste Group, Reiffeisen a Volksbanken-AG) dochází k sumě 25,1 miliard euro (z toho připadá 19,3 miliardy na korutanské ručení) a propadá strachu z kolapsu finančního systému v zemi. Dalším strašákem jsou následky bankrotu na Balkáně, kde Hypo napůjčovala svým dceřiným společnostem na 15 miliard eur. Účetní dvůr se později podiví, že Národní banka při svých výpočtech počítala se stoprocentními ztrátami: banka samotná pracovala s pravděpodobnostmi o 60 procent nižšími.

12. prosince 2009 konečně dochází ke schůzce na nejvyšší úrovni. Georg Fahrenschon a Josef Pröll sedí proti sobě, spolkový kancléř Werner Faymann je na telefonu. Jednání nejsou snadná. Bavoři chtějí zestátnění a nic platit. Zástupci ministerstva financí jsou s nimi v otázce zestátnění zajedno, požadují však finanční participaci dosavadních vlastníků. Kancléř nechce zachraňovat žádnou další banku. Po nekonečném dohadování se jednání odročuje do neděle.

Na scénu v tu chvíli vstupuje guvernér Národní banky Ewald Nowotny, který má za úkol přesvědčit kancléře k souhlasu se zestátněním. Z protokolu jednání vyplývá, že Nowotny přednesl dlouhou řeč naplněnou nejtemnějším varováním – Mnichov prý jinak půjde do bankrotu a spustí řetězovou reakci, která bude znamenat, že republika bude muset převzít korutanská ručení. Faymanna přemlouvá po telefonu i prezident Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet. Když ústavně právní oddělení úřadu kancléře vyslovuje názor, že by bankrot Korutan v důsledku insolvence Hypo vedl k destabilizaci republiky, za níž je spolková vládá zodpovědná, Faymann konečně souhlasí a pokouší se získat menší podílníky banky ke spolupráci. Jde to ovšem ztuha: Především Korutany nechtějí platit ani cent: ‚My prostě žádné peníze nemáme‘, opakuje zemský hejtman Gerhard Dörfler (FPÖ, pak BZÖ) tvrdohlavě. Na oplátku se ke korutanské delegaci všichni chovají „jako k malomocným“, vzpomíná později jeden z vyjednavačů.

Závěrečná schůzka se koná 13. prosince 2009. Jednání otevírá Kurt Pribil, člen představenstva finančního dohledu a předestírá výhled do nejbližší budoucnosti. Hypo vydrží do konce roku, to jest, dva týdny, ani o den déle. V případě runu na banku je konec ve dvou dnech. Na scénu nastupují šéfové největších bankovních domů v zemi. Vyděšení z následků bankrotu Lehman Brothers a z výše vlastních závazků na Balkáně, nechtějí bankrot Hypo připustit. Kapitálově přispět nicméně odmítají. A nakonec ani nesplní slib převzetí úvěrových portfolií Hypo. Následuje vyjednávání s Bavory – v nevytopených místnostech a bez občerstvení, jak se tito rozčilují ještě o několik let později. Mrazivá atmosféra v sále se přenáší na celkovou náladu vyjednávání. Členové bavorské delegace denervují rakouské partnery zupáckým štěkáním. Šarmantní guvernér rakouské Národní banky hraje jen s obtížemi přidělenou roli zlého policajta. Ve chvíli hrozícího patu zasahuje opět Jean-Claude Trichet a volá kancléři Faymannovi na mobilní telefon. Prostřednictvím bývalého šéfa německé spolkové banky Axela Webera angažuje dlouholetého bývalého prezidenta Bavorské centrální banky Franze Christopha Zeitlera, který jako zkušený vyjednavač má přivést Bavory k rozumu. Kancléř Faymann probírá po telefonu celou věc i s německou spolkovou kancléřkou. Věci se začínají hýbat, i když průlom ještě není v dohledu. Šéf finanční prokuratury Peschorn je ze směru, který jednání nabírá, nešťastný a rozhořčeně charakterizuje ve své kanceláři své politické nadřízené jako slabochy. K dohodě dochází po poradě bavorského ministra financí s předsedou CSU Horstem Seehoferem. „No tak jim [Rakušanům] ještě něco dej“ rozhoduje Seehofer: Bavorsko se vykupuje z celé aféry částkou 825 milionů euro. 14. prosince v osm hodin ráno schůzka končí. Vládní komisař přebírá v Klagenfurtu bankovní obchody a cestou na tiskovou konferenci se zástupci rakouských lidovců (ÖVP) a sociálních demokratů (SPÖ) už dohadují o rozdělení pozic v dozorčí radě zbrusu nové státní banky.“

Velmi brzy po zestátnění banky se začínají množit hlasy kritizující průběh zestátnění banky. Rakouští zástupci šli do vyjednávání s Bavory špatně připravení a jenom s obtížemi reagovali na jejich blufování. Bavoři by s největší pravděpodobností nenechali banku padnout, čímž hrozili, neboť jejich úvěrové a investiční angažmá v ní bylo příliš vysoké. Avšak co padlo na váhu nejvíc: chybějící celková strategie republiky. Zpětná analýza ukazuje, že téměř všichni byli úkolem, který byli nuceni zvládnout, beznadějně přetíženi a ve vleku rozdílných zájmů. To se týká především Národní banky, pro niž byla prvořadá stabilita finančního sektoru, a vlády, obávající se přílišného zatížení státního rozpočtu. Že by bankrot byl hodně vysokým rizikem, je jasné. Ale teprve v roce 2013 vůbec započala diskuse o tom, co by konkrétně znamenal. A to už bylo na všechno pozdě.