Ringhofferové. Zapomenutá rodina, která pozvedla české země

Málokomu se při vyslovení jména Ringhoffer vybaví něco víc než dnes už stržená továrna v Praze na Smíchově. Přitom před sto lety to byl jeden z klíčových podniků českého průmyslu, strojírenská továrna a hlavně přední světový výrobce vagonů, posléze i tramvají a jiných vozidel. Smíchov a řada vagonek po celé zemi, Tatra Kopřivnice, ale i pivovar ve Velkých Popovicích, zámek Štiřín a s ním spjatý začátek golfu v Čechách, to všechno patřilo do portfolia firmy v květnu 1945, kdy na ni byla s odvoláním na Benešovy dekrety uvalena nucená správa.

Když se dnes řekne „český velkopodnikatel“, máme tendenci představit si multimiliardáře, který se těch miliard domohl částečně vlastní snahou, přesto by ale nemohl zbohatnout bez diskrétní pomoci nějakého politika, vysokého státního úředníka. Anebo člověka „podnikajícího“ v regulovaném odvětví. Ve srovnání s tímto kvazikapitalismem působí 19. století jako bájná doba liberalismu. Případ rodiny Ringhofferů dokládá, že i u nás se dalo zbohatnout bez zneužívání státu a bez politické protekce. Ačkoliv tato podnikatelská dynastie významně ovlivňovala život v českých zemích více než 150 let, její příběh stále není napsán.

Na počátku byl kotel

Rodina nebyla etnicky česká, její zakladatel se do Prahy dostal během vandru, údajně v roce 1769, každopádně ještě za panování Marie Terezie. Byl to selský synek z Burgenlandska, pásu mezi dnešním Rakouskem a Maďarskem. Jmenoval se František (Franz), a protože jméno se v rodině opakovalo, začalo se číslovat, takže náš zakladatel rodu vystupuje později ve firemních análech jako František I. V Praze se usadil, dosáhl titulu mistra v měditepectví, na Starém Městě – zhruba tam, kde dnes na Mariánském náměstí stojí Městská knihovna – si otevřel dílnu, aby v ní vyráběl velké varné kotle. Přestože s druhou generací – syn Františka I. se jmenoval Josef, a protože toto jméno se v podnikatelské dynastii dál nepředávalo, zůstává bez pořadového čísla – přibyla další dílna na Novém Městě, pořád to byla řemeslná výroba. Ringhofferům zajišťovala velmi slušné živobytí, nicméně před průmyslovou revolucí v podstatě nebylo jak investovat akumulované peníze a nastartovat něco skutečně velkého.

Josef zemřel v roce 1847. Tehdy české země stejně jako celá střední Evropa ještě žily v předbřeznové době známé jako biedermeier, tedy solidních, a pokud možno nevzrušených časech. Pod povrchem už se ale přeci jen projevoval jistý kvas. Venkov a na něm hlavně šlechtický velkostatek objevil bílý cukr z cukrové řepy. Byla to náhražka za hnědý třtinový cukr; náhražka se začala hledat už za napoleonských válek, kdy dovoz třtinového cukru přerušila britská blokáda Evropy. Ačkoliv exportér cukru se z českých zemí stal teprve v 50. letech, boom byl vysledovatelný už asi dvacet let předtím – a stejně dlouho stoupala poptávka po varných kotlích. Podobně jako v cukrovarnictví podnikala šlechta i v lihovarnictví a pivovarnictví. Tady všude byly kotle od Ringhofferů potřeba.

Celý příběh neprávem pozapomenuté rodiny, která se během století vypracovala na největší české průmyslníky, si přečtěte v aktuálním vydání TÝDENÍKU ECHO zde