Ještě o citlivém spisovateli a obráncích lidu

Spisovatel Jáchym Topol se stal před pár dny předmětem reakce tří nikoli nevýznamných mužů (Ladislav Jakl, Václav Klaus, Jiří Weigl). Přečetli si jeho rozhovor (O nicotě a ponižování) a sepsali text, ve kterém zmíněného spisovatele obvinili z „povýšené arogance, ne-li pohrdání lidmi“, z „odporu k druhým“, ba přímo z toho, že se „normálních lidí štítí“. Nazvali ho také elitářem a příslušníkem pražské kavárny, který si prý své psaní „nárokuje“ a má představu, že se o jeho psaní má společnost starat. V podstatě zopakovali známou tezi o intelektuálech (oni jsou ale přece také intelektuálové) a obyčejném lidu, kterým pohrdají. Záminkou byl výrok, že „komunistické Československo byla ubohá země zakomplexovaných buranů“. Jistě, takhle to zní tvrdě, ale upřímně řečeno, nebyla snad?

U nás o tom psal již kolega Kryštof Pavelka, který myslím logicky našel důvod velmi podrážděné reakce v pasáži, v níž Topol přirovnal to, co přišlo po Havlovi, ke kyvadlu, které „šlo strašně dolů“. To se zřejmě neodpouští, na to jsou pánové, kteří přišli potom, citliví.

Přiznám se, že když jsem onen stížný list, v němž se pánové zastávají obyčejného člověka před arogantním Jáchymem Topolem, četl, vyprskl jsem nejdřív smíchy. Taková absurdita! Ti jsou teda vedle! Ale trochu později si řekl: Chudák Jáchym, tohle je nejen blbost z podstaty, ale i nespravedlnost osobní, že o tom musím napsat. Tento text bude proto trochu osobnější, snad to okurková sezona, jíž je tato kauza plodem, snese.

Jáchym Topol je totiž asi ten nejméně vhodný objekt jejich pohoršení, ať už je to pohoršení skutečné, nebo předstírané. Jestli je někdo v současné české špičkové literatuře opravdu prost nějaké povýšenosti nebo já nevím, elitářství, arogance vůči obyčejným lidem, tak je to Jáchym Topol. Jak to vím? No, vím to, protože ho znám a z větší či menší vzdálenosti sleduju třicet let, znám jeho názory, jeho zvyky, jeho návyky, jeho postoje, jeho záliby. Vím, kde se cítí dobře a kde špatně a jak o lidech smýšlí, jak se s nimi dovede bavit a jak se oni baví s ním. Jsem si jistý, že ani jeden z těch tří pánů nemluvil (tím nemyslím formální zdvořilostní hovor nebo Jaklovy hovory o pivu) s tolika obyčejnými lidmi jako on, o věcech, o kterých by oni nebyli, jsem o tom přesvědčen, schopni mluvit ani pět minut. Ručím za to, že jestli je nějaký český intelektuál opravdu doma mezi „obyčejnými“ lidmi, pak je to on, spisovatel, kterému sice vychází knížky v desítkách zemí (a opravdu se o nich píše v důležitých novinách), ale v mnohém zůstal klukem a outsiderem z otřískané pražské periferie, z rodiny, která to opravdu neměla snadné – a snadné to neměl ani on, takže když ti tři pánové píší v souvislosti s ním o nějaké „elitářské smetánce“, jsou dokonale vedle, blízko těch stupidních pomluv o „milionářských syncích“, kteří to asi v té zemi měli také snadné. A že se Jáchym Topol stal tady i v Evropě respektovaným spisovatelem, to není dílo někoho, kdo ho nahoru, do teplých funkcí vytáhl, za to vděčí jen sobě, své zaťatosti, talentu a ano – třeba i odříkání, neboť nechť si ti pánové, kteří mu předhazují „nárokovost“, zkusí napsat pět románů, románů, které se přeloží do cizích jazyků, a chodit přitom do práce, psát články do novin, živit přitom dvě malé děti. Takže když ti tři pánové mluví v souvislosti s ním o nějaké „elitářské smetánce“, jsou dokonale vedle a nic o věci a napadeném člověk nevědí, což by zajisté bylo jejich právo.

Jáchym Topol je snad ve všem úplným opakem snoba, povýšence nebo náfuky. Ano, je to sečtělý a opravdu citlivý člověk, básník, a přitom vlastně i trochu ten… ehm, buran, tedy člověk zemitý a jaksi drsný, který se nepáře. To, že zná putyky, hospody, že se cítí dobře mezi venkovskými lidmi, kde prožil dětství a kam se vrací, není z jeho strany póza ani to není ideologická hra na lidovost, kterou někdy legračně zkouší hrát někteří z těch tří pánů. Jeho zájem o to, jak lidé mluví, jak myslí, jak jednají, je autentický a není to žádné předstírání. On své lidi zná a má k nim vztah jako rovný s rovným. V takovém vztahu si člověk může dovolit být i kritický a mluvit i ostře. „Českej venkov je prolitej,“ řekl Topol a oni se pohoršují. Ruku na srdce, není snad? Neměl by Jakl konečně říct těm dvěma sucharům pravdu?

On možná nemůže, protože na to nejsou zvyklí, ale spisovatel má mluvit pravdu a říkat i věci, které jdou proti srsti. „Kdo svůj národ miluje, ten ho nešetří,“ říkal Havlíček Borovský. Slyšeli to někdy ti pánové? Nebo si myslí, že lid čeká na jejich zastání, protože bez nich by byl nesvéprávný chudák, který nesnese, když se o něm mluví tak, jak je vlastně zvyklý mluvit i on sám? To ho docela podceňují. A sebe přeceňují.