Běsnění kolem imigrantů

Na tohle téma jsem chtěl něco napsat už dávno, teď je tu vítaná příležitost: nepokoje, které vypukly ve středisku pro nelegální imigranty v Bělé pod Bezdězem. Internovaní chtějí pokračovat v cestě do Německa a stěžují si na stravu. Je jich tam už víc než 400. Pár z nich se pokusilo z objektu utéci, musela zasahovat pohotovostní jednotka policie. Nato začali objekt demolovat. Bylo třeba svolat policejní posily z širokého dalekého okolí.

Informace, které se o případu šíří, jsou mediálně umocněné: jinak to ani nejde. Když jsem 21. srpna 1968 viděl v Rakousku televizní záběry z okolí pražského muzea a rozhlasu, měl jsem dojem, že pražské centrum je v troskách a hoří. Všechno je ještě posíleno záběry z Francie nebo zprávami z Maďarska, kam denně proniknou ze Srbska skoro dva tisíce uprchlíků. Je přirozené, že první pocit, který to vše v divákovi nabudí, je strach, bezmoc a vztek.

Měl jsem před pár dny příležitost mluvit o politice s velmi sympatickými lidmi v jednom krásném, odlehlém koutě  republiky. Problém je děsí tak, že skoro nemají na nic jiného v hlavě místo. Přitom v jejich okolí jim (zatím) nedávají dobrou noc afghánští imigranti, ale jenom lišky.

Nechci popírat nebo zastírat, že Evropa, a tedy i my, kteří k ní už dvacet pět let zase patříme, má problém. Asi největší od zhroucení ruského komunistického impéria. Ještě daleko větším nebezpečím, kterému je zvlášť v krizových dobách nutné čelit, je ovšem davová hysterie, jež dělá ty, co jí propadnou, bezmocnými a neschopnými přiměřeného a rozumného jednání. Dělá malé a slabé ještě menšími a ještě slabšími.

Ke svobodnému, demokratickému, otevřenému společenství (a šířeji ke každému společenství, které za něco stojí) patří, že je neustále ze všech stran ohroženo a musí se neustále bránit. Dějiny středověké křesťanské Evropy od jejího vzniku v druhé polovině předminulého tisíciletí jsou permanentní obranou. Obrana by měla být přiměřená – protože nepřiměřená obrana ničí zároveň i to, co je třeba bránit, a to, co tak průběžně vzniká, už vlastně ani nestojí za to, aby vůbec bylo bráněno.

Připadá mi to naléhavé zejména v souvislosti s aktuálním děním. Je prý třeba bránit „naše hodnoty“. „Naše hodnoty“ hájí islamobijec Martin Konvička, prezident Zeman, který teď při lovu bobříka populismu projevil dokonce jakousi příchylnost ke křesťanům (těm syrským) a zároveň se chystá proti vetřelcům  mobilizovat armádu, Tomio Okamura, pořizovatel seznamů Adam B. Bartoš, další stoupenci hesla „Čechy Čechům“ a „Nic než národ“, a snad i profesionální fotbaloví výtržníci. Na základě toho, co dosud jedni jako druzí předvedli, jsem přesvědčen, že pro českou demokracii představují větší nebezpečí než všichni imigranti a muslimové dohromady.

Česká republika dala před nějakým časem velmi hlasitě najevo – před českou veřejností i před Bruselem –, že odmítá povinné kvóty pro imigranty. Šlo o necelé dva tisíce z těch, co už na území EU pronikli a vrátit je bude sotva možné. Unie má problém, a mají ho především západní země. Jde o to, zda s nimi dokážeme projevit solidaritu ve chvíli, kdy mají obtíže, které se zrovna nás a zrovna v této chvíli a v takové míře netýkají. Solidarita se spojencem je „naše hodnota“ par excelence. Navíc projevit ji znamená jednat pragmaticky: pokud bude vážně poškozeno samo evropské centrum, bude ještě víc ohrožena evropská periferie, k níž patříme i my, nenamlouvejme si nic jiného: být periferií není žádná ostuda, útvary, které by měly jen prostředek, neexistují; je jen krajně hloupé a nešikovné o tom nevědět. Záležitost se mezitím vyřešila a vydělali jsme na tom (kvóty jsou nižší). To nic nemění na faktu, že jsme se chovali jako burani.

Pak jsou tu naši sousedé z „blízkého zahraničí“, naši slovanští bratři z Východu (tím samozřejmě nemyslím Ukrajince). Otrnulo jim a už zase mají imperiální chutě. Oslabení Evropy je v jejich zájmu, její (a tedy i naše) potíže vítají. Naši suverenitu, a naše hodnoty, samozřejmě pokud budou s těmi evropskými a západními v nesouladu, rádi podpoří. Je u nás spoustu hlupáků i cynických vypočítavců, kteří jsou připraveni dovolávat se jejich pomoci a podpory. I oni jsou pro nás přitom větším nebezpečím než imigranti: ti, co zažili mohutnou migrační vlnu, kterou nás zalili v srpnu 1968, o tom vědí své.

A last but not least: jistě, každá pomoc má své meze, a pokud je překročíme, sebe poškodíme a jiným už nedokážeme pomoci. Zároveň platí, že jsme „našimi hodnotami“ zavázáni pomáhat slabým, trpícím a ohroženým. I když jsou jiní než my. Milovat bližního samozřejmě znamená vždycky riziko. Každá láska je spojena s rizikem. Ale pokud se na tohle přikázání ze sobeckých důvodů, ze strachu, stresu a hysterie vykašleme, co z těch našich hodnot vlastně ještě zbude?