Internetová média v období babišizace

V posledním roce vznikly po sobě tři internetové servery, věnované politice: Echo24 dovršil v těchto dnech rok své existence.  Několik týdnů už existuje Šafrovo Svobodné fórum a ještě o něco mladší je Neovlivní.cz Sabiny Slonkové.

Lidé, kteří do těchto médií píší, se vesměs v minulosti významně realizovali „na papíru“: V Echu24 se angažují novináři, kteří odešli z Lidových novin poté, co v nich převzal kontrolu Andrej Babiš, Svobodné fórum dělají lidé, kteří dřív působili v Reflexu, a paní Slonková dokonce půl roku zkoušela štěstí v Mladé frontě Dnes pod ochrannými křídly Andreje Babiše.

Vyprázdněnost a rozloženost papírových médií po nájezdu Babišových zmocněnců bije do očí. Bylo by velmi záhodné, kdyby se podařilo na internetu vytvořit vůči nim jakousi protiváhu, něco jako samizdat. Ve srovnání s tím, co pamatujeme ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, by to byl samizdat dosti luxusní, bude to však dosti náročné jak po ekonomické, tak po provozní stránce.

Zejména postavení paní Slonkové je přitom dosti specifické: výsledek jejího pokusu realizovat svou novinářskou nezávislost v rámci politického projektu, spočívajícího v cílené kumulaci hospodářské, politické a mediální moci, se dal předem odhadnout: praktické je to podobně jako lít vodu do kyseliny a zároveň, takové experimenty jsou přece jen poměrně málo salonfähig. O to těžší bude vyvodit z toho všeho pro činnost serveru nějaké rozumné závěry.

Těsně před spuštěním svého serveru řekla paní Slonková v rozhovoru pro Aktuálně.cz mimo jiné, že nynější problémy s nezávislostí jsou „problém celé společnosti a toho, co jsme jako novináři v uplynulých letech nejrůznějším vlivovým skupinám dovolili, kam jsme je pustili, co jsme je nechali ovlivňovat. A proto ani miliardáři, kteří si média skupují, nemusejí nezávislost respektovat. Nejsou tu zatím mecenáši, kteří si média skupují proto, že jim záleží na nezávislosti médií nebo svobodě projevu.“ K tomu je třeba poznamenat, za prvé, že mecenáši, kterým záleží na svobodě médií, jsou pohádkové bytosti, a proto na ně nelze spoléhat. Stačí majitel, kterému jde o to, aby podnik prosperoval, a obsah ponechává na redakci. Za druhé, vlivové skupiny byly v minulosti velmi rozmanité, a k nejvýznamnějším patřilo zájmové propojení ministerstva vnitra (nejprve skutečného, pak už jen virtuálního Ministerstva Pravdy a Lásky), policejních orgánů a investigativních žurnalistů, tedy samozřejmě ne všech, ale zrovna paní Slonková se v této věci v minulosti dosti angažovala. A to je prosím taky něco, co do demokratické společnosti nepatří, protože se tak vytváří např. nenáležitý tlak na soudy a znamená to i nenáležité ovlivňování politiky (sběr a šíření kompromitujících údajů). I tohle, nejen prorůstání politiky a ekonomiky, přispělo ke krachu „starých“ (podle pana Babiše), to jest demokratických polistopadových (podle mne) pořádků. Reflexe důvodů, proč se polistopadový režim zhroutil, nás tedy teprve čeká a také paní Slonková přitom bude mít sama se sebou plné ruce práce. Z měsíce činnosti serveru Neovlivní.cz nelze jistě vyvozovat nějaké definitivní závěry, jen mne pro začátek trochu irituje, jaká váha se tam přikládá tomu, když nějaký paparazzo pronikne na soukromou party a vyfotografuje tam každého, kdo se mu připlete před objektiv. A taky se mi zdá, že např. pozornost, věnovaná pronikání ruských vlivů do našeho veřejného prostoru (jistě, na tom se všichni bez námahy shodneme, stejně jako na kritice Miloše Zemana) by měla být provázena i důkladnější pozorností k plíživé, ale zato důkladné babišizaci naší společnosti. V tom přeji paní Slonkové mnoho úspěchů.

Naši společnost zachvátila třetí mohutná vlna procesu, který bych nazval „buranizací“. První, asi nejmohutnější, vyvrcholila v roce 1948, a bylo v ní třeba smést stoletou demokratickou politickou kulturu, která u nás vznikala od poloviny devatenáctého století. Druhá se vzedmula v procesu „normalizace“ po srpnu 1969, který měla zlikvidovat a taky zlikvidovala zárodky rozpomínání se na naši lepší, demokratickou minulost, jak vznikaly v trochu (ne moc) svobodnějším ovzduší šedesátých let. A třetí nás zalévá dnes, v době nastupující autokracie a oligarchie. Masaryk kdysi vykládal vývoj evropských a světových dějin v posledních staletích jako střet demokracie s teokracií, v němž nakonec demokracie v první světové válce zvítězila. Napsal o tom knihu Světová revoluce a hned vzápětí se ukázalo, že byl příliš optimistický. My bohužel v posledních sedmdesáti letech zažíváme, přikrčeni mezi české kopečky, střetnutí demokracie s novou sociální silou, s buranokracií. Dala by se na to téma napsat knížka se skromnějším názvem Česká revoluce, ne moc veselá, protože výsledky nejsou pro demokracii příliš povzbudivé. Tím víc záleží na tom, aby tu zůstala třeba jen ve skromné míře, třeba jen na internetu, zachována nezávislá žurnalistika. Takové svobodné prostředí by ovšem mělo mít v obtížném politickém a mocenském prostředí nějakou aspoň elementární solidaritu. Po té dnes není ani stopy.

A v souvislosti s tím posledním nakonec, docela na okraj, jen malá osobní poznámka, chystám se k ní už delší dobu: v době, kdy nejzásadnějším a nakonec pak vlastně už jediným kritikem mocenského nástupu Andreje Babiše byl Pavel Šafr a Reflex, jehož byl šéfredaktorem, neměli např. někteří lidé z Respektu na práci nic jiného, než mu okopávat kotníky něčím, co je obtížné označit jinak než jako účelové pomluvy. Jan Macháček např. psal, že nemá co mluvit, protože kdysi jako šéfredaktor Mladé fronty Dnes nezachovával dostatečnou národní hrdost před německými majiteli, že Macháček byl „od Šafrových podřízených několikrát varován, aby nepsal proti Klausovi“ a „udělal z těchto novin Klausovu tribunu“ (O strachu z Babiše, Respekt.cz 27. 6. 2013). Jak skončil pan Macháček, víme, jeho slovům není tedy třeba přikládat zase až takovou váhu. Jenže o pár měsíců později píše tamtéž Marek Švehla o tom, že ve vztahu k Andreji Babišovi „česká scéna zpravodajských médií se propadla do těžko snesitelné hysterie“, takže „Pavel Šafr, který ještě nedávno dělal bulvár, z něhož mimo jiné kapal neskrývaný protiromský rasismus, vytáhnul ve jménu „kvality“ do přetažené protibabišovské války“. To všechno v situaci, kdy byl šéfredaktor Respektu Erik Tabery unesen tím, že se mu Babiš do telefonu omluvil za to, co řekl veřejně o Echu24, kterému veřejně vyhrožoval daňovou kontrolou za to, jak psalo o nyní již Babišem fakticky vyhozené ministryni Válkové („už mnoho let se mi nestalo, aby politik takto rychle reagoval a snažil se korektně vysvětlit, o co mu šlo“), a kdy Respekt v redakčním komentáři  s jásavým podtitulkem „Do politiky se podařilo vrátit rovnováhu sil“ psal, že není důvod se bát Miloše Zemana, „politika, který musí být rád, když má dostatek energie na řízení vlastního těla“ a že Andrej Babiš „bude  dobře zvažovat své kroky“, „a kdyby ne, tak má ve vládě koaliční partnery, kteří jej budou mít pod kontrolou a i ve světě podnikání a médií je stále dost konkurence, o nezávislých soudech ani nemluvě“. Považuji tento způsob kompromitace dejme tomu názorového oponenta za hnusný.