Putin si vychutnal Západ. Proč pomáhá slabému Asadovi?

Moskva využila toho, že Washington se na Blízkém východě stal nedůvěryhodným partnerem. A ruská pomoc přišla slabému Asadovi vhod, píše Martin Weiss v rozsáhlém tématu o syrské lekci, kterou uštědřil Západu „čekista z Kremlu“.

V současnosti se v médiích opakují spory na základě zjednodušeného modelu, že Asadův režim je třeba volky nevolky podpořit, protože v Sýrii bojuje s islamisty. To přinejlepším je i není pravda. Malovat organizaci An-Nusrá jako „umírněnou“ opozici je pošetilé. Jenže volba nestojí mezi Islámským státem a An-Nusrou. Naše potřeba zpřehlednit si terén vede ke zjednodušování. Pod prohlášením syrské opoziční koalice (jež nezahrnuje organizaci An-Nusrá) k ruskému vstupu do války ze 3. října je například podepsáno sedmdesát jedna frakcí. Opozice má lokální, kmenové kořeny a míra islamizace je různá.

Slabý Asad

Dále je taky třeba říci, že Asad, jenž se dnes staví jako jediná hráz proti Islámskému státu, proti němu dlouhá léta příliš nezasahoval. Jednak ho měl v jisté malé míře pod kontrolou a oprávněně se mohl spoléhat na to, že „takfiristé“ budou útočit ze všeho nejvíc na jeho povstalecké protivníky. A konečně tu je i zcela pragmatická skutečnost, že těžiště Islámského státu je v málo obydlené, vzdálené východní Sýrii. Zatímco Asad je dnes v situaci, že má co dělat, aby udržel své bašty kolem Damašku a středomořského pobřeží. Každopádně je třeba říci: pokud kdy byl Asad tím přijatelným, nezbytným autokratem, dnes ani největší cynik nemůže zavírat oči před tím, že Asad na tuto roli zřejmě nestačí.

A do toho přišla ruská intervence. Představuje kulminaci velmi úspěšné několikaleté snahy, při níž onen starý čekista v Kremlu západní postmoderní politiky naprosto deklasoval. Jeho prvním velkým vstupem byla dohoda o odstranění chemických zbraní ze Sýrie z roku 2013. Znamenala, že Rusko je zpátky v regionu, kam se ho Amerika po téměř sedmdesát let snažila nepustit a nelitovala diplomatického úsilí, peněz ani zbraní.

Prezident Obama před týdnem prorokoval, že Rusko v Sýrii „zabředne v bažině“ (použil sova quagmire, jež má v tomto kontextu svou historii z doby vietnamské války). Byla to další ze série bezzubých amerických reakcí posledních dnů, jež v podstatě spočívají v tom, že vysvětlují Rusku, že to, co dělá, není v jeho vlastním zájmu a na správné straně dějin. Ale byl to nejspíš i věcný omyl, který nebere v úvahu, že Rusko na rozdíl od USA ve svých zásazích není svazováno nejasnými cíli a zástupy právníků, kteří sepisují omezující pravidla nasazení sil a jsou kdykoli ochotni hnát za jejich porušení generály k odpovědnosti.

Rusko se taky nemusí tolik ohlížet na civilní oběti – stačí srovnat západní reakci na nešťastné americké bombardování nemocnice Lékařů bez hranic v afghánském Kundúzu s reakcí na civilní oběti ruského bombardování škol a tržišť v Sýrii. Od Ruska ohledy nikdo nečeká. A hlavně, pro Putina je domácí publikum nesrovnatelně důležitější než zahraniční. A tam byla syrská intervence využita s plnou parádou. Z obrazovek zmizela Ukrajina a nahradila ji Sýrie. Televize je ve válečném režimu. „Počasí pro bombardování v Sýrii je ideální,“ informovala diváky moderátorka předpovědi počasí na ruské televizi Rossija 24. S takovými médii žádný „quagmire“ nehrozí.

Především ale Putinovi jde o něco jiného než o to, porazit Islámský stát. 

Více čtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo.