Kolik zbývá samoty? Márquezovi vděčíme za objevení Ameriky

Když se ve čtvrtek pozdě večer našeho času roznesl světem titulek o úmrtí spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze, bylo v tom cosi magického. Spisovatelé mají na práci skládat k sobě slova a věty, zahrnovat jimi čtenáře, ale zůstane po nich holá – většinou smutná – věta, která má moc vypovídat o světě, aniž jsou jí třeba přívlastky delších textů. Možná v tom je tajemství dobrého příběhu, propracovat se k němu ve dvou větných členech. Tak třeba: Vinnetou zemřel. Anebo jako včera: Gabriel García Márquez zemřel.

Mladší vypadal jako Peter Sellers, dožil se 87 let, obdržel Nobelovu cenu, napsal několik knih, které dávají šanci, že aspoň jedna přežije ve světovém kánonu, svými názory vzbuzoval kontroverzi, vychoval dvě děti, manželství zvládl prožít s jedinou ženou, statečně se rval s rakovinou.

Ovlivnil nejednu dospívající duši a nejednoho dalšího autora: číst Sto roků samoty, Kroniku ohlášené smrti nebo Lásku za časů cholery patří k pubertálním pokušením a výzvám. Zachycené v životě později už sice nemají takovou iniciační sílu, ale jsou to pořád dobré – a dobře přeložené – texty. (Foglara později číst nelze. Kdo se s ním mine v dětství, má nadosmrti pech.)

Zkrátka Márquezův sumář na konci cesty je slušný životní výsledek. Ale přiznat mu chci hlavně zásluhu o „společenskou klenbu“: Márquez patří k několika málo světovým autorům potvrzujícím, že literatura jako stařičké, statické, a tedy pomalé médium hodnotně přežila překotný vývoj uměleckých výrazů i mediální nášup závěrečné třetiny dvacátého století.

Parta těchto autorů aktuálně není početná: patří sem ještě Pamuk, Eco, Kundera, Rushdie nebo King, méně známý je Amis. (Teprve o řád níž je Rowlingová a kdesi ve sklepích zatracení pějí spolu Coelho a Brown.) Možná není náhoda, že bývá problém tyto autory kvalitně zfilmovat – Márquez nemá jedinou adaptaci, jejíž vliv by byl srovnatelný s jeho knihami. Vlastně nejlepším jeho zfilmováním je Kusturicův Underground. Vizuálně podmanivá a strhující kronika, zřejmě onen „magický realismus“, politicky ale neobhajitelný.

Pro střední Evropu byl Márquez Kolumbus – vděčíme mu za objevení Ameriky. Je to známá rovnice: Čechy jsou malá kotlina, ale dala světu podivuhodné množství hudebních skladatelů, které zná každý. Kolik symfoniků znáte z Jižní Ameriky? Ale Márquez, Borges nebo Cortázar jsou autoři, díky nimž víme, kde tento svět leží i proč je přitažlivý.

Čtěte také: Spisovatel Gabriel García Márquez zemřel ve věku 87 let