Efekt Trump. Polovina Ameriky je zralá na psychoanalytika
Triumf s možnostmi omezenými
TÝDENÍK ECHO
2
Ve čtvrtek, dva dny po volbách, vyšly The New York Times s titulkem „Demokraté, studenti a zahraniční spojenci tváří v tvář realitě Trumpova prezidentství“. The New York Times jsou stále považovány za nejdůležitější americké noviny, nevnímají samy sebe jako lokální newyorské noviny, nýbrž jako deník, který udává agendu celostátním večerním televizním zprávám. A který by měli číst všichni vzdělaní Američané, a dokonce světoobčané (i po zániku International Herald Tribune mají své globální vydání).
Způsob, jakým reagují na volby, je ale fakticky velmi provinciální – reagují na ně prizmatem sebe samých a „svých“ lidí. Kdyby vyhrála Clintonová, sotva by tyto noviny rozpálily titulek přes celou titulní stranu o smutku a zklamání Trumpových příznivců.
Přání otcem Trumpova vítězství
Nelze si to představit hned z několika důvodů. Zaprvé o nich moc nevědí. Jak kdosi sarkasticky poznamenal, média by se měla vážně zamyslet nad pravidlem, jež stanovuje, že všichni novináři musí žít v New Yorku, Washingtonu nebo San Francisku. Je to mírně přehnané – i v tzv. mainstreamových médiích našel čtenář, který hledal, v posledních měsících mnoho kvalitních, vnímavých reportáží z „Trumpových“ končin Ameriky. Když se to tak vezme, měl možnost se o nich dozvědět víc, než se čtenář českých médií dozví o tom, jak skutečně žijí a uvažují příznivci Miloše Zemana. Ale nebylo to dost – většina informací přicházela zprostředkovaná skrz data. A ta jsou zrádná, důsledky, které si z nich experti zvykli vyvozovat, se najednou nenaplňují. Jak zrádná? Tak, že před rokem si tým Clintonové přál, aby republikánské primárky vyhrál Trump, protože si byli jistí, že toho nejsnáze porazí.
Druhý důvod, proč si to nelze představit, je ten, že zklamání Trumpových voličů by se projevovalo jinými formami. V New Yorku, v dalších městech a na univerzitních kampusech se demonstruje. Protestující vyjadřují svůj nesouhlas s Trumpem. Potud vše normální. Ale neděje se jen to. Účastníci demonstrací například pláčou.
Nebo mluví o tom, že plakali. Někteří prohlašují, že se bojí genocidy. Homosexuálové tvrdí, že se bojí, že budou muset zase tajit svou orientaci. V televizních talk show vystupují psychologové a „poradci se smutkem“ („grief counselors“), radící lidem, jak se vyrovnat s emocionální ztrátou. Jedna velká mezinárodní organizace v New Yorku připravila pro své zaměstnance skupinovou terapii. Na právnické škole University of Michigan zorganizovali pro studenty setkání, při němž si mohou ulevit od úzkostných povolebních pocitů s pomocí plastelíny, lega, omalovánek, bublin a „uklidňujícího jídla“. Dodejme, že práva se v Americe studují až po absolvování bakaláře, takže program se neobracel na žádné děti, nýbrž na lidi ne mladší jednadvaceti let.
