Poučení z návštěvy čínského prezidenta

Pompézní návštěva čínského prezidenta už odezněla, je tedy čas na malou bilanci. Jistě, dalo by se říci, že šlo o ceremoniální záležitost. Měla však velikou symbolickou hodnotu: tolik rudých vlajek v Praze od roku 1989 nevlálo, a skutečnost, že tentokrát na nich byly hvězdičky rozestavěny trošku jinak, je pro pamětníka, jako jsem já, odchylka spíše kosmetická. Zároveň nám sám život poskytl bezděčně a zprostředkovaně významnou informaci: „Nové pořádky“, jak tomu, co propuklo před třemi lety, výstižně říká jeden z protagonistů, Andrej Babiš, nám zase o fous povyrostly a dostaly hrozivější podobu.

Návštěva měla svou významnou předehru. V její předvečer zformuloval prezident Miloš Zeman neformálně novou českou zahraničněpolitickou doktrínu: „Mezi Čínou a bývalou vládou České republiky byly velmi špatné vztahy. Zdůrazňuji, že bývalou vládou, protože ta vláda velmi podléhala tlaku Spojených států a Evropské unie. Teď jsme zase nezávislá země a formulujeme svou zahraniční politiku, která je založena na našich vlastních zájmech.“

Prezident Zeman se tedy ujal iniciativy a ohlašuje hlubokou změnu české zahraniční politiky. Není to vlastně nic nového, navazuje na ideologii „zaorálkismu – drulákismu“, s níž na počátku roku 2014 nastoupila nová vládní garnitura, a na to, co už kdysi předtím ohlašoval Jiří Paroubek: v nynějším „multipolárním světě“ bude teď Česká republika konečně zastávat „vyváženější postoj“. Vláda se asi proto nezmohla na výraznější odpor. Jen na okraj upozorňuji, že na této reorientaci není nic levicového (a ani pravicového). Je to prostě jen odpudivé a nebezpečné.

Premiér Sobotka nebyl na setkání s čínským prezidentem na pražském Hradě ani pozván. Už na tom je vidět, jakou váhu mu prezident přikládá při utváření české zahraniční politiky. A ČSSD nemá zjevně ani chuť, ani sílu se této politice opřít. Prezidentova pozice je přitom silná jak mandátem z přímé volby ( na jejímž uzákonění se svou indolencí podílela i dnešní demokratická opozice) tak současnými 62% popularity, opřenými o lacinou protimigrační rétoriku. ČSSD je dnes v situaci chasníka, který kdysi v honbě za vládními křesly upsal duši čertu (vlastně postupně hned dvěma, Zemanovi a Babišovi). Čert jí tehdy pomohl a teď ji krok za krokem nemilosrdně kasíruje. Tak to holt čerti dělávají.

Smutný pohled byl v těchto dnech i na to, co by měla být demokratická opozice. Demonstrace proti porušování lidských práv v Číně (mělo správně jít opravdu jenom o to?) měly zhruba stejnou početní sílu jako ty z posledních let komunistického režimu. Tenkrát to stačilo, dnes už bohužel ne. Byly silnější než demonstrativní akce zjednané čínské klaky, ale to je taky hodně málo. Policie České republiky dbala o vyváženost mezi oběma stranami, a tak na budku dostalo jen několik málo našinců. Ideovým zázemím opozičních akcí byl Tibet, dalajláma a havlovská Pravda a Láska. Osobnostmi Martin Bursík (naposled na sebe upozornil, když okázale prohrál senátní volby v Praze 6), prof. Tomáš Halík a Karel Schwarzenberg. Při vší úctě, příliš široký okruh veřejnosti nezaujmou – představují to, co „užé býlo“, jak se říká v ruské anekdotě. Jeden z mála schopných politiků v opozici, Miroslav Kalousek, nemá u nás šanci, je soustavně a cílevědomě ze všech stran osočován a pomlouván. A tak i jeho spojenec Martin Bursík jej neváhal hned po demonstraci prásknout Babišovu médiu, že prý si počínal agresivně, přál si konflikt a jednal „proti myšlení dalajlámy“ (!). Proboha, co je to za kritérium! Nato ve Svobodném fóru vyšel ohavný článek o Kalouskovi z pera Jana Jandourka. A konečně, pokud jde o povahu protestních akcí: vyvrcholily nočním (vlastně časně ranním) promítáním nápisů jako „Pravda a Láska“ na fasádu Pražského hradu. Akce jde ve stopách červených trenýrek, to ale byla aspoň legrace. Tahle opozice se chová už přes dvacet let jako moucha, jež se pokouší proletět okenní tabulí. Lidé se za ní neshromažďovali, neshromažďují a nebudou shromažďovat; a nelze se jim divit.

Zvlášť tristní pohled je na česká média: pokud jde o ta Babišova, pracují teď na vlastní ideologii. V Lidových novinách jsem si minulou středu přečetl v komentáři Přemysla Houdy, že u nás máme lidi šířící nenávist (příklad: Zeman) a na druhé straně „šašky“ (příklad: prof.Halík), v podstatě neúspěšně kritizující mocné tohoto světa. Naštěstí někde uprostřed mezi nimi stojí „paraziti“, lidé, kteří jsou zároveň uvnitř systému i tyjí z něj, ale tím obnažují pravdu o něm a pokoušejí se ho kultivovat (podotýkám, že přesně totéž dělali kdysi, v šedesátých letech minulého století, čeští reformátoři stalinismu; jak dopadli, víme). Je to pozoruhodně zamaskovaná ideologie kolaborace. O den později ho ještě upřesnil tamtéž Babišův šéfkomentátor Petr Kamberský. Podle něho se zatím nepodařilo rozparcelovat mediální prostor na separátní světy, které hlásají jen jednu jedinou pravdu svého vůdce, majitele či sponzora. Velká většina médií je naštěstí nestranných a objektivních – kromě babišovin jmenuje Hospodářské noviny (a já ještě doplňuji Respekt, Aktuálně.cz a spřízněné servery, zkrátka ty, kdo neutrálně a nestranně pískají utkání mezi Zemanem, Babišem a demokracií). Pan Kamberský má ovšem pravdu aspoň v jednom: je mi líto, ale tihle všichni patří konec konců do jednoho pytle.

A do jednoho pytle patří česká média a čeští novináři ještě v jiné významné věci: v neschopnosti projevit elementární profesní solidaritu. Malý příklad z velmi nedávné doby: Andrej Babiš označil jednoho jejich kolegu za parchanta a psychopata. Neučinil to poprvé a neučinil tak v hospodě po osmém pivu, ale v projevu před plénem Poslanecké sněmovny. Všichni, kdo jsou „in“, přitom vědí, že jde o Pavla Šafra. Po tomto průlomu hulvátství do vysoké politiky nikdo ani nekuňkl. Přitom jde o sprosťárnu, která se zcela vymyká i z ostatních nevybíravých útoků oligarchova jednoapůlhodinového proslovu. Šafrovi profesní kolegové se chovají jako telata vedená na porážku: až zítra něco podobného potká je, nikdo se jich už nezastane, prostě proto, že svým mlčením připustili, aby se něco podobného tichou cestou stalo součástí „společenského úzu“.

Při tom při všem je vlastně s podivem, že z české demokracie po tříletém pustošení ještě vůbec něco zbývá. Nicméně je tomu tak. V tomto roce a ve dvou následujících nás čekají troje významné volby: do krajských samospráv, do Poslanecké sněmovny a nakonec prezidentská volba. Všechny dohromady osudově ovlivní českou politiku na dlouhá léta dopředu. Myslím, že není třeba vymýšlet „osobnosti“, které zastíní ty současné, ale podnítit relevantní demokratické strany od ČSSD přes KDU-ČSL, TOP 09 až po ODS, aby spolu komunikovaly a snažily se o nějaký základní konsensus – bez vzájemných výčitek, jen s pokorným vědomím, že jsou jedny za osmnáct a druhé bez dvou za dvacet. A působit na jejich členstvo, byť nepočetné, aby si takovou spolupráci v základních věcech podpory demokracie proti autokracii, oligarchii a buranokracii vynutilo. Je to věc „drobné všední politické práce“, o níž mluvíval Masaryk.

Domluva potřebuje platformu. O něco podobného se můžeme pokoušet každý ve tom okruhu, kam nás život postavil. Já např. s několika dalšími něco podobného už tři roky dělám v Klubu na obranu demokracie. Pořádáme diskusní večery a čas od času vydáme nějaké veřejné prohlášení – odkazuji tu na to poslední, k čínské návštěvě, kterou jsme právě prožili. 

A taky by byly zapotřebí nějaké zcela elementární, výchozí programové teze. Já mám k dispozici zatím pár vět, které jsme s přáteli z nezávislé skupiny Demokratická iniciativa dali k dispozici a v rámci tehdejších možností „zveřejnili“ kdysi dávno, v květnu 1989:

„Hlásíme se k demokratickým tradicím moderní české společnosti (Palacký – Havlíček – Masaryk) s jejich odkazem na národně konstitutivní význam každodenní politické práce a nutnost vytvářet a obnovovat celistvou společnost; tyto tradice chápeme jako součást duchovního odkazu křesťanské Evropy, z něhož zdůrazňujeme zejména evropské pojetí lidských práv, společnou minulost a společné kulturní hodnoty, které umožňují spolupráci evropských národů, směřujících ke společné budoucnosti. Nezbytným předpokladem našeho programového snažení je realismus, předpokládající jako výchozí bod chápání podmínek, ve kterých se rozvíjí náš národní a státní život, a přirozeně také schopnost tyto podmínky přesahovat.“

Je to staré skoro sedmadvacet let, ale trvám na tom i dnes. Na rozdíl od Miloše Zemana si totiž myslím, že jen hlupák mění své názory.