Provařené dny 6: Nitroglycerinové špunty do každé kopačky!
Na projekci nizozemsko-argentinského psychologického dramatu Semifinále v přízemí Thermalu, jsem se doplazil trochu pozdě. Nejdřív ze všeho jsem zkontroloval publikum, Oranžová královna (pravidelní čtenáři vědí, o koho jde, ti nepravidelní si to najdou) tam nebyla. Zlé znamení, potvrdilo se.
Promítal se totiž typický příklad kategorie špatný festivalový film. O dost delší než být měl. Spousta dlouhých záběrů, v nichž se nic nedělo. Spousta dlouhých záběrů, v nichž se možná něco dělo, ale fakt nešlo poznat, co to je. Spousta postav, ale zajímavá mezi nimi ani jedna, snad s výjimkou Wesleyho Sneijdera, který svou poněkud jednostrunnou figuru – chlapík, který je odhodlaný zvrtat úplně všechno – zahrál s přesvědčivostí hodnou lepší věci.
V režijní kabině nějaké z řetězu utržené pako, které dostalo k dispozici kamerový jeřáb. Finále neslané, nemastné, inscenované bez větší jiskry, po té ubíjející nudě už taky mohlo sotva koho zajímat. Snad až na Oranžovou královnu. Ale na druhou stranu – filmové přehlídky potřebují nějakou stinnou stránku. Bahno na dně, z nějž se mohou zvedat výkony velikánů.
Co přivezl režisér Vymítače ďábla
Jeden takový teď ve Varech přebývá, režisér William Friedkin, režisér mimo jiné první Francouzské spojky nebo Vymítače ďábla, což jsou filmy jistým způsobem dokonalé. Na festival přivezl restaurovanou verzi snímku Sorcerer (1977), který jsem pod jménem Mzda strachu ve třinácti v kině viděl třikrát. Autoři toho pokaženého fotbalového filmu by si zrovna z tohohle díla mohli vzít příklad. Je rozdíl vidět na plátně náklaďák, jak jede po cestě, a vidět náklaďák, jak jede po cestě a přitom vědět, že je naložený velmi nestabilním nitroglycerinem, který při menším otřesu vybuchne. Kdyby do scénáře toho Semifinále přimysleli nitroglycerinové špunty na kopačkách všech hráčů a nechali občas nějakého vyletět do povětří, hned by se z toho utkání stalo velké vzrůšo, hra sama by přitom mohla vypadat plus mínus stejně. Takže propříště. Zpátky k Friedkinovi.
Sorcerer představoval v jeho kariéře neblahý přelom, přesněji řečeno ho skoro zničil. V tom ohledu se podobá loni ve Varech promítané Nebeské bráně Michaela Cimina, stejně jako ona je i Sorcerer film, který se během natáčení šíleně prodražil – kvůli smůle a taky kvůli přehnanému perfekcionismu režiséra. A v kinech toho moc nevydělal, mimo jiné měl smůlu, že jeho premiéra byla souběžná s uvedením prvního dílu Hvězdných válek. Nízké tržby měl taky ovlivnit špatně vybraný název, když autor Vymítače ďábla uvede čaroděje, vzbudí v publiku asi jiná očekávání, než že uvidí film o řízení náklaďáků.
Jenomže. On asi není lepší film o řízení náklaďáků. Už jenom ty mašiny! Krásně prorezlé a omlácené bestie s chladičem zejícím jak chřtán. Sedí v nich čtyři chlapíci, kteří mají za sebou ledacos nepěkného a zlomyslný osud (možná ten Čaroděj z titulu) je zavedl do nejzapadlejšího městečka té nejzapadlejší latinskoamerické země, beznadějné díry, z níž není úniku, zvlášť když jeden má problémy se zákonem a akutně mu schází hotovost. V džungli poblíž ale hoří naftový vrt, jediný způsob, jak ho uhasit je odpálit v něm výbušninu, jenomže k dispozici je jenom ten nestabilní nitrák – helikoptérou to ani nemá cenu zkoušet, máme tu job pro čtyři ztracence.
Friedkinův film je adaptace stejné literární předlohy, jakou v 50. letech pod názvem Mzda strachu natočil (taky skvěle) Henri Georges Clouzot. Americká verze je epičtější – obsahuje dlouhé sekvence, v nichž se rekapituluje předcházející život protagonistů, náladou je o něco temnější. A v něčem až ohromujícím způsobem přesvědčivá. Všechno v tom filmu vypadá „jako doopravdy“, středoamerický slum i ulice Jeruzaléma, nákladní auta klouzající bahnem v džungli, vybuchující těžební zařízení. I ta slavná protahovaná scéna, v níž těžké auto pomalinku jede přes moc, který drží pohromadě jen silou vůle a několika zpuchřelých nití nijak neprozrazuje, že ta auta jedou po šíleně drahé hydraulické stavbě, která měla pohyby bortícího se mostu napodobit, a již Friedkin nechal převézt tisíce kilometrů, protože se mu jedna lokace zalíbila víc, než na níž se mělo točit původně.
To všechno je podané s přesnou a promyšlenou syrovostí. Napínavý příběh vyjadřuje jakési jednoduché chlapácky existenciální poselství – proti osudu člověk nemá šanci, ale vypadá dobře, když to stejně zkusí. Film je i tomu odpovídajícím způsobem lakonický – za muže (žen v tom snímku skutečně moc není) přeci mluví činy. My chlapi jsme už zkrátka takoví. Vyhazujeme věci do povětří a ony začnou hořet a my pak vyhodíme do povětří jiné věci, aby ty hořící věci zase zhasly. Ve svalnatých rukou držíme volant auta plného nestabilní výbušniny a smějeme se osudu do tváře, dokud nám ten auťák nevybuchne pod zadkem. A tak.
Modře vymalované chodby vedou do pekla
Mým mužným činem pro dnešní den byla návštěva projekce maďarského soutěžního filmu Volný pád. Je něco jiného vykopat se na projekci díla o vašem oblíbeném umělci, která začíná v devět a vykopat se na projekci filmu o maďarské penzistce, která padá se střechy, jež začíná v půl (!!!) deváté. Ale soutěži jsem se letos moc nevěnoval, György Pálfi je mezi režiséry v ní ten asi nejzajímavější, cítil jsem závazek a proto jsem jednal. A Volný pád se celkem dal přežít, možná trochu delší než nutně musel být, ale to bych v půl deváté ráno asi řekl o každém filmu.
Znavená penzistka skočí se střechy paneláku, protože ji vytáčí nesnesitelný penzista – manžel. Náraz na chodník ji ale nezabije, takže jde po schodech zase nahoru. Modře vymalovanou chodbou. V děsivém ukrajinské filmu Kmen byla podobná, varujme se proto modře vymalovaných chodeb, všechny vedou do pekla. Ta chodba vede kolem různých bytů a za jejich dveřmi se odehrávají různé absurdně groteskně surreálně situace, jež jsou ve filmu předváděny.
Těch povídek je pět – první dvě trochu rozvleklé a nijak zvlášť výrazné, následující tři o dost lepší ta poslední z nich se blíží subtilnímu hororu a je výborná. Tepání nešvarů je v Pálfiho filmu párkrát příliš okázalé, ale představu Maďarů jako strážců „srdeční čakry matky Země“ by si měl nechat patentovat. V režisérově filmografii Volný pád asi nepředstavuje špičku, kdyby ale byly v karlovarské soutěži všechny filmy takové, žilo by se tu o trochu líp. Zítra se odtud přihlásím naposled. Taky je už na čase, mé kecky se značnou rychlostí plní.
Provařené dny 5: Odplata svatokrádežníkovi Fredovi, pocta svatému Nickovi
Provařené dny 4: Co po těch filmařích vlastně chci?
Provařené dny 3: Od večírku k ukrajinské revoluci
