Oblomov a morče. Příspěvek k české otázce

Začalo jaro. Na plácku před otlučeným domem na malém městě v Čechách vyrazila tráva. V ní se páslo morče. Kousek vedle seděl na vykotlaném obrubníku padesátník v teplácích a v nátělníku, kouřil, po ruce lahvové pivo. Vypadal spokojeně. Dali jsme se do řeči.

„Víte pane, proč já mám morče? Protože kdybych měl psa, tak s ním musím chodit. A na to já jsem línej. Morče dám do trávy a ani se nehne. Teda skoro. Tak si sednu na lavičku, vypiju pivo, vykouřím dvě cigárka a nic mi nechybí. Se psem bych se zbytečně namáhal. Zlatý morče, tomu stačí trocha sena a nějaký zrní. A voda do misky. Tady už má morče víc lidí, voni jsou taky líný.“

„Líný chodit se psem?“ zeptal jsem se.

„Jo, voni někteří jsou líný i vstát z postele. Někteří se ani nepřevlíkaj. Já už taky v ničem jiným než v tomhle nechodím,“ řekl muž a ukázal na tepláky, jejichž stav tomu odpovídal. „Tady na to nikdo nehledí, i do krámu v tom chodím.“

„A do hospody?“

„Do hospody já už nechodím, tu moji zavřeli a ta druhá je na druhým konci města, tam se mi nechce, na to jsem línej. Pivo si koupím domů, pustím si televizi a to mi úplně stačí. Takhle to tady dělá většina lidí, že jo, mladej…,“ a hlavou pokynul směrem k tomu vypasenému morčeti.

„Má nějaký jméno?“

„Ne, já mu říkám mladej. Nebo prostě morče.“

„Prej je lidi taky jedí,“ řekl jsem v naději, že konverzace dostane grády.

„To já bych nejed, zvlášť když ho znám. Ale nutrii jsem měl, to jo, ta je dobrá, i když je trochu cítit, to se musí přebít česnekem.“

„A co kostel, chodí tady někdo do kostela?“ zeptal jsem se po chvíli mlčení v naději, že se něco dozvím. „Máte ho pěknej.“

„Já nechodím. To mi nic neříká. Navíc je to do kopce, já už jsem tím směrem nebyl roky. Snad sem jezdí nějakej farář, ale moc lidí mu tam nechodí.“

Oni jsou asi na to líní, chtěl jsem říct, ale neřekl. Potvrdil bych tím svou starou tezi, že český ateismus je především lenost vstát v neděli ráno do kostela. Stejně jako přesvědčení, že lenost je jedna z nejsilnějších českých vlastností. Ne že by tu nebyli také lidé opravdu pilní a pracovití, ale obecný stav je takový, že ničeho si člověk v Čechách neváží tak jako možnosti nedělat nic nebo když, tak jen tak trochu na svém, něco jako tak pomalu a líně šolíchat, tak kramařit než něco opravdu udělat a dodělat, neboť skutečná práce člověka tady spíš otravuje a nudí a dělá se z donucení a jen proto, že to holt jinak nejde, což je pak na výsledku znát. A že už žádný komunismus (po skoro třiceti letech?), ale ta naše slovanská lenost je pravou příčinou toho, že to tady nikdy nebude vypadat jako v tom Německu, což znamená, že tady ani náhodou nebudou takové platy, protože hodnota a cena práce nějak souvisí s ochotou, ba dokonce s chutí ji dělat. Neboť ti Němci, o kterých si myslíme samozřejmě své, sice mají taky morčata, ale jejich venčení není jedinou náplní toho pěkného dne, jako byl ten, kdy jsem vedl ten hovor s českým Oblomovem, že naopak první jarní dny tihle jak včely pilní Germáni zasvětí na takovém městě, jako je tohle, tomu, že pořádně zametou chodníky, vysadí kytky do truhlíku, umyjí okna, natřou okapy a zábradlí, opraví, když je to potřeba, plot, vyspraví po zimě fasádu, takže všechno vypadá, jako by to bylo udělané včera, čímž se vzhled těch měst a obcí udržuje v trvale nafintěném stavu, takže se tam pak i lépe žije. A že to dokonce dělají rádi a s chutí, protože to tak prostě má být a oni jsou tak zvyklí. Ale Češi? Proč by se namáhali, vždyť to po nich nikdo nechce a oni by byli za blbce? A to je nejhorší, co se Čechovi může stát. Být za blbce. 

Morče se mezitím přesunulo asi o půl metru, takže se ocitlo nebezpečně blízko silnice. Muž vzdychl, těžce se zvedl a došel si pro hlodavce, kterého zase položil na původní místo. „Tohle je jediný… Kdyby se vůbec nehejbal, bylo by to mnohem lepší. Takhle musím každejch deset minut vstát.“

„Máte to těžký,“ řekl jsem a myslel jsem to vážně.