Nové pořádky jsou teď už komplet
Dvojími volbami, které zčásti už proběhly, zčásti (druhé kolo těch senátních) nás čekají příští týden, se dovršil proces započatý prezidentskou přímou volbou loni v lednu. Nové pořádku se teď konečně posadily i ve velkých městech a hlavně v Praze. Staré politické struktury, především demokratická opozice (TOP 09, ODS) se projevily jako v zásadních věcech nefunkční: užitečné mohou být ještě po určitou omezenou dobu, čas od času a v dílčích věcech.
Nějakou skutečnou politickou naději si ovšem nejspíš musíme udělat sami a znovu. Fenomén Babiš si zaslouží věcný rozbor bez zbytečného ideologizování. Je například zajímavé, že má jakési problémy se Senátem. Přímá instrukce „volte Babiše“ se v senátních volbách těžko prosazuje. ČSSD, která si zachovává (zatím) některé rysy politické normality, senátní volby zvládá snáze: do druhého kola jí prošlo 19 kandidátů, Babišovi jen 9. Tento nepoměr neodpovídá vyrovnaným preferencím obou stran, i když druhé kolo jej může ještě změnit. Senát je něco, co pracuje s živými lidmi, a predátor tento mechanismus obtížněji zvládá.
Kapitola sama pro sebe je fiasko TOP 09 a její přímočaré, útočné volební kampaně, namířené proti Babišovi, „novým pořádkům“ a ruskému ohrožení. Strana se prezentovala jako zásadní a hlavní protivník Babiše a „babišismu“. Zrovna pokud jde o Rusko, je Babiš daleko méně přímočarý a opatrnější než třeba Zeman – je přitom však zároveň těžko říci, který z nich je vlastně horší a nebezpečnější: člověk by řekl, že oba, jen každý jinak.
Podstatnou součástí volební kampaně byla bojovná petice „Jsme Česká republika“, vázaná na politicky sterilní prostředí „občanské společnosti“, hlásící se k odkazu Václava Havla. Je otázka, zda právě tohle nakonec nepůsobilo spíš kontraproduktivně: jak si jinak vysvětlit, že ač se senátní obvod 27 do značné míry kryje s obvodem Prahy 1, strana nezužitkovala svou drtivou převahu (přes 22%) k tomu, aby svého kandidáta Martina Bursíka dostala do druhého kola.
Dutá, patetická hysterie prostoupila celou volební kampaň. To jistě není jediný důvod neúspěchu. Proč by měl například někdo zrovna a jenom TOP 09 věřit, že je povolána, aby zatočila s „babišovskou hydrou“? ODS se to ostatně ani moc nepokoušela předstírat. Závěr z volební kampaně a z voleb ovšem je: žádná
věrohodná politická alternativa k Babišovi u nás zatím neexistuje, vše, co bylo jako taková alternativa prezentováno, je stará, nepoužitelná a banální ideová veteš, účinná asi jako aspirin na rakovinu, zvlášť pokud se ti, kteří medicínu podávají, navíc ještě chovají jako houf podrazníků, kteří nemyslí na nic jiného, než jak by jeden druhému okopávali kotníky a získali co nejvíc voličské podpory a politického vlivu na účet svých politických partnerů a spojenců. Připomínají tak trochu křesťanské církve ve zateizovaných zemích, které se místo toho, aby usilovaly oslovit širokou veřejnost, snaží přetahovat si navzájem věřící. Není divu, že podobné společenství je pak proti protivníkům úplně bezbranné.
Posun od loňských voleb do Poslanecké sněmovny (jak dopadly v Praze) k letošním výsledkům v komunálních volbách je výrazný: Loni měla TOP 09 v Praze 23,03% a ANO „jen“ 16,46 (což bylo pociťováno jako děsivé), letos klesla TOP09 na 20,07 a ANO dosáhlo 22,08. Praha jako „ostrůvek pozitivní deviace“ je tedy
už minulostí. ANO získalo na váze i dalších velkých městech, celostátně má 14,59%, kdežto TOP 09 je na tom hůř než ODS i teď, po jejím drtivém propadu. Zvláštní strana! Dřív silně a hmatatelně existovala aspoň v Praze, teď už ani to není jisté.
Řada publicistů označovala TOP 09 za „nestandardní“ stranu už dávno. Srovnávat ji s Babišem by jistě bylo krutě nespravedlivé, ale jakýsi sklon k „nepolitické politice“ byl ostatně už i u Havla. Vypadá to, že se tyto strany ve vypjatých chvílích k politice vlastně moc nehodí, a s ČSSD to není o moc lepší: někteří její novinářští lobbisté se už delší dobu pokoušejí přesvědčit „pravici“, aby jí koukala ve svém vlastním zájmu proti Babišovi pomáhat. To je tón, který se velmi odlišuje od nenávistného štvaní, jež provozovali ještě před dvěma lety.
A poslední věc, kterou je třeba zmínit, je úpadek mediální scény. Už dvacet let sleduji denně tři velké české deníky (Právo, Mladou frontu Dnes a Lidové noviny). V současné době mají společnou jednu základní věc – skoro vůbec se nedají číst. Je to na jednu stranu pohodlné (člověk ušetří spoustu času), na druhou stranu to vytváří neradostnou kulisu událostí jako byly tyto volby: naštěstí jsou na delší dobu zjevně poslední.
