Ve společnosti stoupá strach. Něco je ve vzduchu

Generace lidí kolem padesátky může mít v dnešním Česku dojem jakéhosi déjà vu. V době, kdy vstupovali do dospělého života, se zhroutil systém, ve kterém vyrůstali a byli přesvědčeni o jeho trvalosti, nezměnitelnosti (alespoň v těch zásadních věcech), byli radostnými svědky jeho bleskového rozpadu. Nevěřili (alespoň mnozí z nich) přitom, že by se něco takového mohlo v době jejich životů stát, neznali jiný systém než právě tenhle, mohli ho třeba i nenávidět, ale většinou sdíleli jeho přesvědčení o vlastní neotřesitelnosti. Teď trpí nejasnými obavami, že si tu zkušenost zopakují, ale v jaksi inverzním módu.

Systém, jehož příchod oslavovali a který rovněž měli za nějakým způsobem trvalý, snad až na ty věčné časy, by mohl rychle skončit. Přinejmenším to kdekdo „cítí v kostech“, vnímá jako reálnou možnost. Při všem rozdělení společností v Česku a dalších západních zemích existuje v tomhle ohledu shoda jaksi napříč – ve vzduchu je něco velmi vážného a zlého. Je to vlastně jedna z mála věcí, na nichž se většinově shodneme. Něco je ve vzduchu.

Zásadní spor se, samozřejmě, vede o to, odkud ta hrozba přichází. Od uprchlíků? Autoritářských reakcí na jejich (v Česku stále ještě jen hypotetický) příchod? Islamistických fundamentalistů? Neoliberálů? Neomarxistů? Luboš Dobrovský předminulý týden v článku pro časopis Dotyk píše o hrozbě, jakou pro demokracii podle něj představují politici v nejvyšších pozicích, kteří zdejší společnost „vyzývají k nenávisti“. „Instrumentem vyvolávajícím nenávist je strach. Strach z uprchlíků, strach z islámu, strach z možného volebního vítězství opozice, strach z odpovědnosti za vyslovené, strach z odpovědnosti za sebe sama, za vlastní život, strach z očkování, strach z možného válečného konfliktu, strach z Evropské unie, strach vůbec.“ A za tím šířením nenávisti je „snaha přeměnit společnost v dav“.

Psychiatr Radkin Honzák v široce sdíleném rozhovoru pro Lidové noviny z konce července píše o dnešku jako o době, která povzbuzuje hraniční osobnosti (psychopaty), destruktivní lidi neschopné vztahu. K hraničnímu chování podle něj lidi tlačí média. „Média nechtějí nic jiného než sledovanost. Dychtí po tragédii, po křiklavém porušování pravidel. Média nedělají v podstatě nic jiného, než že šíří atmosféru strachu, dnes třeba strachu z islámu. Mezi lidmi pak roste stres a zvyšuje se šance, že někdo s poruchou osobnosti vezme nůž nebo pistoli a vyrazí. A jakmile to ten člověk udělá, mají média další krásnou zprávu – a asi i radost, protože budou o trochu víc kupována, o trochu víc sledována.“ Známá americká novinářka Anne Applebaumová v opět široce sdíleném a citovaném článku z loňského roku popsala jako vážnou hrozbu pro demokracii Facebook, přes nějž se snadno šíří výmysly a konspirační teorie, lidé tam žijí v „alternativních realitách“, nepodložených žádnými fakty. Je možné toho využívat pro politické cíle a děje se to, především ale: „Dlouhodobý dopad těch dezinformací je ještě hlubší. Vytváří cynismus a apatii. Nakonec to může znamenat, že nikdo nebude věřit ničemu.“

Celý článek si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo zde