O humoru a náboženství aneb co radí záchod návštěvníkům

V uplynulých týdnech, v souvislosti s vraždami v týdeníku Charlie Hebdo, komentáře v médiích občas charakterizovaly humor a satiru časopisu jako rabelaisovské. Není sice příliš jisté, co tím každý jednotlivý komentář přesně myslel, ale nějaké povědomí o tom, co přirovnání rabelaisovský znamená nebo kam míří, má tak nějak každý. Přesto čí spíše právě proto nemusí být vůbec od věci připomenout si, odkud rabelaisovský humor (rabelaisien, esprit gaulois) pochází, totiž v jakém kontextu vznikaly a byly čteny satirické travestie francouzského lékaře, všestranného učence, františkána, benediktina, otce dvou dětí, muže, jenž se po celý svůj život pohyboval v nejtěsnější blízkosti francouzských politických elit, aby závěr svého života strávil v zapomnění a nejspíše i v chudobě.

Francois Rabelais je ve všeobecné literárně vědné shodě považován za nejvýznamnějšího autora francouzské renesance a za jednoho ze zakladatelů moderní francouzské literatury vůbec. Přiblížit děj jeho nejslavnějšího díla Gargantua a Pantagruel lze v podstatě jednou větou (dobrodružné příhody obrů Gargantuy a jeho syna Pantagruela), aniž bychom se ovšem o textu knihy cokoliv dozvěděli. Právě tak se nic nedozvíme o románu Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha, když řekneme, že se jedná o dobrodružné příhody bláznivého rytíře a jeho sluhy, kteří bojují proti větrným mlýnům.

Gargantua a Pantagruel není dílem, které by bylo možné číst bez přípravy – respektive to možné je, ale totální neporozumění, zmatení, únava a nuda, které přitom hrozí, jsou téměř jisté. Je to trochu škoda, ale neznamená to, že by kniha byla mrtva, respektive neměla co říci i současnému čtenáři. Právě tak nelze bez přípravy dobře číst Joyceova Odyssea, patrně nejslavnější moderní román vůbec. A přesto to na jeho kvalitách nic neubírá (a tohle není názor kulturního snoba – obě knihy jsou prostě vesmír sám o sobě a vesmír zkrátka není jednoduchý k přečtení). Text Rabelaisova románu může na první pohled vypadat jako nekonečná litanie absurdních sprosťáren, především ze skatologické a sexuální oblasti, jejichž smysl dnešnímu čtenáři může částečně nebo i úplně unikat – a hlavně: Velmi často mu všechna ta lejna, zvratky, moč a ejakulát vůbec nebudou připadat vtipné. Pro příklad lze uvést například líčení zrození hrdiny románu, obra Gargantuy. Budu citovat z kongeniálního českého překladu tak zvané Jihočeské Thelémy, tj. z práce překladatelů a romanistů Prokopa Haškovce, Jana Čarta, Františka Kamarýta, Stanislava Malece, Josefa Rejlka, Aloise Krajíce, Miroslava Hallece a Karla Šafáře (od něho pochází konečná redakce překladu). Kolektivní dílo poprvé vyšlo v roce 1931 a je považováno za jeden z nejpodivuhodnějších výkonů českého překladu vůbec.

Tedy zrození Gargantuy ve (velmi) zkrácené verzi: „Za těchto okolností a takto porodila Gargamella: Porazilo ji to jednou odpoledne, poněvadž se přejedla drobů. Grandgousier kladl své ženě na srdce, aby jedla co nejméně, protože se blíží její čas a dršťky nejsou nejvhodnější masité jídlo. ‚Ten by se i na lejno vrhl‘ dodal, ‚kdo se jich nacpal.‘ Přes toto varování snědla toho šestnáct měr, dva věrtele a šest krajáčů. Ó, té výborné látky na lejno, která ji jistě nadula! Začalo býti Gargamelle v životě nevolno. Proto se Grandgousier zdvihl z trávníku a dodával jí mysli šetrnými slovy, domnívaje se, že to jsou porodní bolesti. ‚Buďte trpělivá jako ovečka‘, povídal. ‚Jen ať je tohle na světě a hned si uděláme jiné.‘ ‚Ach,‘ řekla, ‚vám mužům se to snadno řekne. Můj Bože, já se vynasnažím, když si to přejete. Ale kdyby tak Pán Bůh dal, abyste si ho byl uřízl.‘ Brzy potom počala vzdychat, naříkat a křičet. Najednou se sbíhaly v zástupech báby ze všech stran. A ohledávajíce ji zespodu, našly nějaké cáry kůže, dosti nelibě páchnoucí, a myslily, že je to dítě; ale to jen ji to prorazilo po změkčení přímého střeva, kterému vy říkáte konečník, neboť jak bylo již svrchu uvedeno, přejedla se drštěk.“

Jeden z nejdůležitějších textů dějin evropské literatury? Na první pohled jde o typ humoru, který si spojujeme ještě tak nejspíše s Troškovými Kameňáky a Babovřesky, to znamená s něčím, co samo sebe nazývá „lidovou zábavou.“ Vtip spočívající na prdu a lejnu tématizuje základní tělesné funkce a jako takový je považován za obecně srozumitelný i na té nejnižší intelektuální úrovni, respektive jenom na ní – proto ta „lidovost.“ Právě pro svoje až obsesivní zaujetí směšno-tragickými aspekty přijímání potravy, vylučování a souložení byl za „lidový“ občas označován i Gargantua a Pantagruel Toto zaujetí však není zdaleka náhodné a právě jeho smysl, který v románu má, dělá z Rabelaise jednoho z největších spisovatelů evropské renesance. Svět Gargantuy a Pantagruela je totiž detailní travestií základních filozofických a náboženských konceptů, které v Rabelaisově době, tj. v 15.-16. století, utvářely společnost. Gargantua a Pantagruel a jejich příhody jsou odvrácenou, šklebící se tváří této společnosti, jejích hierarchií, jejích institucí, jejích mocenských vztahů, jejího celkového uspořádání. Celý román je svým způsobem zrcadlo, které s pomocí ve své podstatě karnevalového zobrazování „nízkého“ nabízí jiný, alternativní pohled na „vysoké“ a tím osvobozuje od úzkoprsosti, poslušnosti a strachu.

Detailně a objevně rozebral tento základní charakter románu ruský literární vědec Fjodor Michailovič Bachtin ve své dnes už klasické knize Francois Rebelais a lidová kultura středověku a renesance (poslední české vydání překladu Jaroslava Kolára obstaralo nakladatelství Argo v roce 2007). Bachtin pracoval s kategorií lidové kultury; psal svou analýzu v prvé polovině 60 let v Sovětském svazu. Kromě toho, kritika „lidovosti“ jako analytického pojmu přišla i v západních literárních vědách až později. Ačkoliv s ní současné literární vědy již příliš nepracují, na přesvědčivosti a objevnosti Bachtinově knize neubírá pranic.

Pro příklad, jak travestie „vysokého“ za pomoci „nízkého“ v románu vypadá, lze citovat z pasáže, která se pro ilustraci celkového charakteru románu uvádí celkem často – totiž ze zprávy o výzkumu, kterou podává Gargantua svému otci. O výzkumu v pravdě vědeckém, provedeném s největší pozorností a pílí, totiž o tom, jaký materiál je nejlepší k vytírání zadku po defekaci: „Na zadnici mnoho hoven vždycky zůstane, papíru-li jen se na vytření dostane. … Potom jsem si ji vytíral slepicí, kohoutem, kuřetem, teletinou, zaječím kožíškem, holubem, kormoránem, advokátskou mošnou, mnišskou kapucí, čepem, vábidlem. Ale koneckonců pravím a trvám na tom, že není lepšího prostředku nad house, hezky obrostlé hebkým prachem, jen když mu můžeme podržet hlavu mezi nohama. A věřte mi to na mou čest. Neboť pocítíte na díře báječnou rozkoš způsobenou jednak hebkostí prachu, jednak příjemným teplem housete, jež se snadno přenese na konečník a ostatní střeva, až stoupne k samotnému srdci a mozku. A nemyslete si, že blaženost héroů a polobohů, kteří žijí na polích elysejských, je v jejich asfodelu neb ambrosii nebo nektaru, jak nám to chtějí namluvit staré povídačky. Je (podle mého mínění) v tom, že si vytírají panímandu housetem. A takové je též mínění mistra Jana Skotského.“ Podle Bachtina je tato scéna přímou travestií křesťanského učení o věčném blaženství světců a spravedlivých v ráji (ačkoliv Rabelais mluví o antických polobozích). S největší pravděpodobností jde přímo o travestii příslušného učení Tomáše Akvinského, o převrácení jím vytvořeného konceptu duchovní topografie: „V epizodě s vytíráním se blaženost nerodí nahoře (u srdce, v hlavě), nýbrž dole, u konečníku. Podrobně se popisuje její cesta vzhůru – od konečníku, přes tlusté střevo k srdci a mozku. Blaženství duše se lokalizuje do těla, a to do samých jeho nížin. Travestování jednoho z nejdůležitějších prvků křesťanské doktríny má však velmi daleko k cynickému nihilismu. Materiálně tělesné „dole“ je totiž produktivní. Nížiny rodí a zajišťují tím relativní historickou nesmrtelnost lidstva. Rodidla, lidské „dole“ zároveň porobují ponížení a výsměchu nároky izolovaného jedince – směšného ve své omezenosti a starobě – na věčný život.“ (Bachtin, Rabelais, s. 354-55)

Bachtinova interpretace je zcela jistě přesná – Rabelais paroduje a travestuje všechny projevy středověké křesťanské věrouky a svátostí: krev je proměněna ve víno, rozčleněné tělo Páně v chléb a pašijové utrpení v hodokvas, respektive nevázanou žranici. V tomto duchu Gargantua a Pantagruel navazuje na celý jeden obsáhlý, nesmírně zajímavý segment středověké literatury, která ze spojování vysokého a nízkého v tomto konkrétním smyslu žila. Bachtinova studie o Rabelaisovi je slavná i proto, že podstatnou měrou přispěla k tomu, že jsme dnes s to, tuto literaturu chápat jako to, co byla a ne jako to, k čemu nás nutí naše vlastní morální výchova a vzdělání – nikoliv tedy jako pouhý primitivní exces nevzdělaného sprosťáka, zapsaný do pergamenového kodexu nějakým jiným nevzdělaným sprosťákem, ale jako doklad mystéria „nízkého“, které je neodmyslitelně spjato s kulturou „vysokého“.

Krásným příkladem této literatury z českého prostředí je staročeský Mastičkář: Text z počátku 14. století dochovaný v jednom z kodexů Roudnické augustiniánské kanonie, tj. bašty církevní vzdělanosti v Čechách v té době, je součástí mystéria Pašijí Ježíše Krista (to znamená centrálního mystéria křesťanské věrouky vůbec), které se v dané době předváděly na velikonoce v kostelích. Scéna, zachycená v roudnickém rukopise se týká novozákonního vyprávění, v němž tři Marie, které putují k Božímu hrobu (a stanou se tak prvními svědky Zmrtvýchvstání), kupují u pouličního mastičkáře balzamovací masti, kterými chtějí ošetřit Kristovo tělo. Z krátké pantomimické scény, kdy mastičkář podává návštěvnicím mlčky dózy s mastmi, se během nějaké doby (jak se předpokládá) vyvinula scéna dialogu mezi Mastičkářem, jeho pomocníkem Rubínem a třemi návštěvnicemi, která k mystériu zmrtvýchvstání přistupuje jaksi z druhé strany – text obsahuje scénu vzkříšení Abrahámova syna Izáka (Kristův předobraz), kterému Mastičkář za tím účelem nalije na holý zadek balzám z výkalů. Výron všemožných sprostot, nadávek, nejhorších fekálních vtipů a drsných sexuálních narážek nemá v rukopisu konec, neb veršované, latinsko-české dílo je bohužel fragmentárně dochováno.

Text patří mezi klenoty české literatury a je zcela jistě, jako naprostá většina textů tohoto charakteru, dílem vzdělaného kněze nebo mnicha. Fekální a sexuální travestie nejdůležitějších náboženských mystérií křesťanského západu nebyla dílem Francoise Rebelaise, ačkoliv ten jí dal poslední, výsostně uměleckou formu a renesanční přesah. Byla integrální součástí křesťanské věrouky a její praxe odjakživa – ať už se nám to dnes líbí nebo ne. Některé výroky pronesené v poslední době v souvislosti s tvorbou Charlie Hebdo toto, zdá se, nevnímají nebo nechtějí vnímat. Jiné jako by pocházely přímo z této tradice – například slova Papeže Františka I. o tom, že by svému pobočníkovi rozbil nos, kdyby urazil jeho matku. Rozbitých nosů z podobných příčin je ve světě středověké křesťanské travestie, jíž využíval zřejmě i světec, jehož jméno papež převzal, dost a dost.

Na závěr: Ten, kdo by se chtěl dozvědět o světě středověké smíchové kultury, jak se tomu někdy říká, více, nemusí se hned prokousávat Rabelaisem a Bachtinem. Pro začátek stačí slavný „středověký“ román Jméno růže italského sémiotika Umberta Eca. Detektivní záhada, kterou v něm řeší detektiv-františkán Vilém z Baskervilu se točí kolem druhé knihy Aristotelovy o komedii, totiž kolem filozofického rozměru smíchu. Ve scéně závěrečné konfrontace detektiva s jeho zločinným protihráčem Jorgem z Burgosu, vyslovuje autor myšlenky o úloze smíchu, které jsou dnes aktuálnější než kdy jindy (Umberto Eco, Jméno růže, překlad Zdeňka Frýborta, Odeon 1988, s. 460):

[Jorge] „Vypravuje se, jak byl jeden nemocný vyléčen ze svého neduhu, protože lékař ho přinutil smát se. Proč ho lékař uzdravoval, když Bůh rozhodl, že jeho pozemské dny jsou sečteny?

[Vilém] Nemyslím, že ho lékař vyléčil z jeho neduhu. Naučil ho smát se neduhu.

[Jorge] Neduh se z těla nevyhání. Ničí se.

[Vilém] I s tělem nemocného.

[Jorge] Když to jinak nejde.

Ty jsi ďábel, řekl pak Vilém.

Zdálo se, že to Jorge nepochopil. Kdyby měl dar zraku, řekl bych, že se na Viléma ohromeně podíval.

Já? Řekl.

Ano, ty. Lhali ti, ďábel není vládce hmoty, ďábel je troufalost ducha, víra bez úsměvu, pravda, kterou nikdy nezachvátí pochyby. Ďábel je zamračený, protože ví, kam jde, a jde neustále tam, odkud přišel. Já tě nenávidím, Jorge, a kdybych mohl, odvedl bych tě na dvůr a vodil sem a tam s ptačími pery nastrkanými do řiti a s tváří pomalovanou jako mají kejklíři nebo šašci, aby se ti všichni smáli a nikdo se tě už nebál. Nejradši bych tě namazal medem a vyválel v peří a vodil na řetězu na jarmarky a všem bych říkal: Hleďte, to je ten, kdo vám ohlašoval pravdu a tvrdil vám, že pravda chutná po smrti, a vy jste věřili ne jeho slovům, nýbrž jeho pochmurnosti. Nyní vám říkám, že v nekonečné závrati možností vám Bůh poskytuje možnost představovat si také svět, v němž domnělý vykladač pravdy není nic než pošetilý hýl, který opakuje slova, jimž se kdysi dávno naučil.“

Díky všem, kdo tento text dočetli až sem. Pro ně malý bonus: „Poslyšte, co radí náš záchod svým návštěvníkům: Podesraný, podělný, poflákaný, aby tě vzal ďas, pakli veškery ty svoje díry i ty mezery nevytřeš si včas! (Gargantua a Pantagruel I, s. 55)