Richard Sacher: solitér v euforické době

Po delší nemoci včera zemřel první polistopadový ministr vnitra Richard Sacher. Před nástupem na ministerstvo byl sice funkcionářem lidové strany, v níž patřil k reformistickému proudu, i mezi lidovci však zůstával solitérem, bez pevnějších vazeb na stranický aparát či dokonce předsedu. Ministrem se stal hlavně proto, že vůdci revoluce Václavu Havlovi se v oné euforické době, jako dělané pro bláznivé nápady a historické vtípky, zalíbila představa, že se pánem nad obávanou Státní Bezpečnostní stane katolík s křížkem na krku. Svého impulsivního rozhodnutí začal prezident časem litovat. Vnitro se totiž stávalo bolavou ranou ve chvíli, kdy Havel hleděl vstříc budoucnosti a víc než svazky StB ho zajímala změněná situace v Evropě.

Už v lednu 1990 mezi novým ministrem a bezpečnostní komisí Občanského fóra, kde přetrvával údiv nad tím, že vnitro dostal člověk z národněfrontovní partaje, vypukla válka. Šlo v ní o to, jak naložit s StB a hlavně s jejími svazky. Touha držet klíč od archivu byla umocněna tím, že tehdy ještě nikdo neměl představu, jaké informace se v nich skrývají. Představy byly divoké a tím větší byla obava, že by držitelé klíčů různé informace mohli zneužít. Ministr Sacher a jeho protivníci byli velmi rychle ochotni věřit na sebe ty nejšílenější věci, mezi nimiž nechybělo podezření z přípravy státního převratu nebo zastupování zájmů Kremlu.

Richard Sacher skončil na ministerstvu a ve vysoké politice volbami v červnu 1990, kdy jeho lidová strana zůstala daleko za očekáváním. Odešel z politiky, za pár roků byl dokonce vyloučen z lidové strany, když kandidoval do Senátu s podporou komunistů. Všechny uvedené okolnosti mají jeden společný jmenovatel: nebožtík Sacher byl solitér, v jeho osobě se do čela ministerstva vnitra dostal možná podivín, nikoliv však reprezentant konkrétní mocenské skupiny s promyšleným plánem, co na vnitru po jeho převzetí chce udělat.

Když v květnu 1990 na Staroměstském náměstí v Praze u Husova pomníku explodovala menší nálož, vystoupil ministr v televizi a na kameru podržel malbu, z níž by prý diváci s nadpřirozenými schopnostmi mohli vyvodit totožnost pachatele. Je to samozřejmě k smíchu a bylo to k smíchu už tenkrát, ale i takové bizarnosti vytvářely karnevalovou atmosféru, která raným 90. letům vtiskla jejich jedinečnost.