Merkelová a tajný recept na integraci uprchlíků

Když člověk jen v rychlosti přelétne titulek Co s uprchlíky? Merkelová chce, ať je vezme Siemens, Opel a RWE, může se mu stát, že si řekne, to už tu bylo, ne? Z dálky to aspoň vypadá, že se jen vykonávají jakési rituální pohyby ve veřejném prostoru, které vyžadují popření paměti a kontaktu s realitou.

Nicméně s využitím paměti si lze vzpomenout na září 2015, nedlouho poté, co Angela Merkelová otevřela uprchlíkům dveře Německa dokořán. Atmosféra „vítací kultury“ vrcholila, a tak nesměla chybět ani na takové akci, jako byl frankfurtský autosalon. Nejvýrazněji se zaskvěl šéf Daimleru Dieter Zetsche. Uprchlická vlna podle něj představovala pro německou ekonomiku velkou příležitost. „V ideálním případě může pomoci vyvolat nový hospodářský zázrak,“ prohlásil. Šéf velkého konkurenta VW Martin Winterkorn nezůstal pozadu. „Přichází sem spousta vysoce kvalifikovaných lidí,“ prohlásil zjevnou nepravdu, z níž vyvodil, že „to je příležitost využít tyto vysoce kvalifikované lidi v našich továrnách. A vidíme příležitost ty ostatní uprchlíky, kteří nejsou tak kvalifikovaní, školit.“

To bylo loni v září. Letos v červnu se deník Frankfurter Allgemeine Zeitung podíval, kolik třicet největších německých firem podle burzovního indexu DAX zaměstnalo uprchlíků. Zetsche? Nula. Winterkorn? Nula. A nyní si kancléřka prý pozvala mimo jiné představitele RWE (nula), Siemensu (nula) či Opelu (ten patří General Motors a není na německé burze, ale z toho, že se ve firemních materiálech chlubí, že jeho zaměstnanci mentorují uprchlíky, lze usoudit, že asi taky žádné nezaměstnává).

Pamatujete, jak nás zdejší eurohujeři varovali, že přerozdělování uprchlíků v Unii Berlín a Brusel prosadí tak jako tak, ale když se budeme vzpouzet, vyzobá si Německo ty nejlepší pro sebe a nám pošle ty méně použitelné? Z čísel FAZu by se zdálo, že vyzobávání se rozbíhá pomalu.

O čem si firemní šéfové budou s kancléřkou povídat? Poznamenají, jak byli před rokem naivní? Anebo korporátní šéfové přiznají, že naivní nebyli, ale chtěli vypadat, že jdou s duchem doby? A připomenou jí, kdo toho ducha doby osedlal a povzbuzoval? Někdo rozumný mě samozřejmě opraví, že bezpochyby nebudou ztrácet čas neužitečným rýpáním, nýbrž budou proaktivně hledat cesty, jak překonat problémy a jít kupředu. Yes, we can! Což je jistě dobře. Ale přesto by bylo užitečné znát odpovědi na ty otázky. Byznys funguje tak, že plánuje sice odvážně, ale na základě předpokladů, které musí být ukotvené na zemi. Jestliže velké firmy, zejména německé firmy, uspívají díky neutuchající pozornosti vůči zdánlivě nepatrným detailům, jestliže dokážou analyzovat budoucí poptávku, jestliže jim žádná část výrobního procesu není moc bezvýznamná na to, aby z nezkusili vymáčknout byť nepatrné úspory – jak se dokážou tak mýlit v odhadu společenského makrotrendu?

Znamená to tedy, že by raději šéfové firem měli po česku „kafrat“? Ne, ale když mluví o tom, jak velká je migrační vlna příležitost a jak ji vymírající Německo potřebuje, třeba by si měli všimnout, že Německo migrační vlnu, pomalejší a dlouhodobější, už mělo. A nedá se říct, že by turečtí gastarbeiteři, jež začal nenasytný německý průmysl nasávat od 60. let, se dlouhodobě nestali ani základem nového hospodářského zázraku, ani řešením demografické krize. Nemusíme hledat nejexplozivnější, kontroverzní údaje. Podle velmi střízlivých odhadů trpí v Německu žijící Turci dvojnásobnou mírou nezaměstnanosti než celek populace, třetina studentů nedokončí školní docházku a jen 14 procent má maturitu. Vědí šéfové velkých firem o nějakém tajném receptu, s jehož pomocí půjde integrace nové miliónové uprchlické vlny jinak a lépe? Pokud ne, je jejich optimismus ve skutečnosti poblouzněním.

Část odpovědi asi je v tom, že firmy obecně jsou otroky společenských nálad. Není méně zásadového, společensky konformistického aktéra než velká firma. V tom se mohou měřit snad jen s politiky. Pro firmu je zoufale důležité být viděna, že dělá ty správné věci, které všichni mají dělat. Zprávy o sociální odpovědnosti firem by mohly vyprávět. Však jsou taky velké německé firmy mnohem úspěšnější v organizování iniciativ a partnerství na pomoc uprchlíkům než v poskytnutí té pomoci ve formě zaměstnání. Do té největší, s chytlavým názvem My společně, kterou inicioval šéf firmy United Internet, se zapojilo 96 firem! Ale jeho firmy zaměstnává jen čtyři uprchlíky na zaškolení. Web mají ovšem pěkný.

Pak je tu ovšem zvláštní německá schopnost čas od času podlehnout masovým psychózám. Srovnejme to s námi: v době, kdy Zetsche a Winterkorn blouznili na frankfurtském autosalonu, se vytasil náš Svaz průmyslu a dopravy s průzkumem podle něhož by jeho členové z fleku zaměstnali pět tisíc uprchlíků. „Předpokládáme, že poptávka po uprchlících může být mnohonásobně vyšší,“ řekl tehdy mluvčí svazu Milan Mostýn. „Dlouhodobě chybějí některé technické profese a firmy nemají problém zaměstnat kohokoliv, kdo prokáže fortel, navíc se zaměstnáváním cizinců má většina zkušenosti,“ doplnil ho prezident Asociace malých a středních podniků Karel Havlíček. Hlavním propagátorem syrských svářečů se stal na čas prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý. „Některé profese u nás zoufale chybí. Jedná se například o svářeče, kominíky, pokrývače, ale i o řadu jiných specializací,“ řekl tehdy s tím, že by je mohli nahradit uprchlíci.

Jenže nikoli náhodou se o nás říká, že jsme slovanští Němci. Dlouhý a spol. sice opakovali to, co se nosilo v německém ústředí naší ekonomiky, ale zatímco Zetsche a kolegové patrně v tu chvíli věřili tomu, co říkají, jejich čeští protějškové spíš měli před očima uprchlíky jako beranidlo na vládu, aby jim povolila to, o co jim skutečně šlo: snazší najímání Ukrajinců. A toho také dosáhli. A u nás se jich nikdo nezeptá, zda by své rok staré uprchlické vize byli ochotni dnes zopakovat.