Scruton: Povinností intelektuála dnes je urazit tolik lidí, kolik se dá

V neděli zemřel ve Velké Británii anglický konzervativní filozof Roger Scruton. S tímto významným filozofem, který měl speciální vztah k Česku, přinesl Týdeník Echo na podzim 2014 rozsáhlý rozhovor. Část tohoto rozhovoru si můžete přečíst zde, celý text pak najdete na EchoPrime.

K bilancování, s jakým ve vyšším věku lidé často začínají, patří ve Scrutonově případě i česká kapitola. V letech 1979 až 1985, kdy byl zadržen policií a vyhoštěn z Československa, jezdil přednášet disidentům a na podzemní univerzitu do Prahy a do Brna. Zkušenost to pro něho byla pořád natolik živá, že se ji po příslušné memoárové kapitole v knize Gentle Regrets (2006) rozhodl zpracovat i v románu Notes from Underground (Zápisky z podzemí), který vyšel na jaře 2014 v New Yorku. Zájem o Českou republiku a ostatní středoevropské státy Scrutona neopustil, se znepokojením sledoval vzestup oligarchů v regionu. Text rozhovoru přinášíme tak, jak vyšel v listopadu 2014.

Co si před třiceti lety, když jste cestoval za železnou oponu, vaši kolegové na univerzitě nebo obecněji v akademickém prostředí o vašem zájmu o Československo mysleli?

Tím, že to byl ilegální podnik, jsem o celé věci komunikoval jen s lidmi, jimiž jsem mohl věřit. Moc lidí tady v Anglii o pravém účelu mých cest nevědělo, v podstatě jen kroužek, který na Západě podzemní univerzitu pro Československo rozjížděl. Pracovali jsme v tichosti, nedělali jsme kolem sebe zbytečný hluk. Většina mých kolegů na univerzitě byli sympatizanti levice, což nebyl typ lidí, jimž by člověk nutně říkal pravdu.

Zajímalo tehdy mezi britskými intelektuály, vzdělaneckou třídou, někoho Československo nebo obecněji východní Evropa?

Ale ano. Hlavně po vzniku Solidarity v Polsku, ta vyvolala velkou vlnu sympatií. Československo sice tolik pozornosti nebudilo, na druhou stranu už od časů zimního krále Bedřicha Falckého a jeho manželky Alžběty Stuartovny mezi lidmi v Anglii a českých zemích existovala jistá elementární sympatie, povědomí o tom, že uprostřed Evropy leží jako ostrov v katolickém moři malá protestantská země, která pro svůj protestantismus musela leccos vytrpět. Neopomenul bych ani pozdější kulturní vazby, především v 19. století. V generaci mých rodičů byl ještě poměrně rozšířený pocit viny za Mnichov. Takže myslím, že Britové se o Československo často silně zajímali, pokud se tedy o něm předtím dozvěděli. Zájmu tedy vždycky bylo dost, ale byl to takový ten specializovaný zájem.

Vždycky jsem byl skeptický k názoru, že se vám může podařit dosáhnout hladkého přechodu od komunistického režimu k pravé demokracii. A to především proto, že se u vás nikdy plně nerozvinula vláda práva – ta dostala zásah už nacistickou okupací a od těch dob se ji nepodařilo plně vzkřísit.

Vy dnes nadále sledujete dění ve středovýchodní Evropě...

Jistě, nicméně jak člověk stárne, hlava pojme míň informací. (smích) Samozřejmě že mě pořád zajímá všechno kolem České republiky, do jisté míry i Polska a Maďarska. Kdykoliv je možné do některé z těchto tří zemí jet, jedu.

Co říkáte poslednímu vývoji? Všímáte si vzestupu oligarchů tady?

Zaznamenal jsem ho, a nejsem tím překvapen. Vždycky jsem byl skeptický k názoru, že se vám může podařit dosáhnout hladkého přechodu od komunistického režimu k pravé demokracii. A to především proto, že se u vás nikdy plně nerozvinula vláda práva – ta dostala zásah už nacistickou okupací a od těch dob se ji nepodařilo plně vzkřísit. Vláda práva se nenastolí sama od sebe jako vedlejší produkt ustavení demokratického parlamentu, sepsáním nových zákoníků. Potřebujete i pořádné soudce, úřady, zralé veřejné mínění atd. Všechny tyto elementy byly po roce '89 velmi slabé, bohužel potom nikdy neposílily natolik, abyste byli schopni vzdorovat korupci a nově vzestupu oligarchů. Nesmí se taky zapomínat, že oligarchové mají k dispozici novou mašinerii v Evropské unii. Na domácí scéně se o ni mohou opírat jako o externí zdroj síly, legitimizovat tudy svoje počínání. Jak to myslím? Že oni díky EU mohou snadno přesouvat kapitál napříč hranicemi. Ten se pak může znovuvynořit jako čistý kapitál řekněme v Německu, spojit síly s nějakou firmou blízkou té či oné evropské vládě, jako je SNCF (státní železniční podnik – pozn. red.) ve Francii. Ta symbióza mezi oligarchy a Unií u vás byla nevyhnutelná.

Další aspekt je evropská dotační politika. U nás v osobě Andreje Babiše evropské dotace posilují muže, který si pak je schopen nakoupit půlku společnosti – lidi, firmy, média.

O Babišovi jsem slyšel, a co říkáte, mě nepřekvapuje. V případě Evropské unie totiž neexistuje možnost, jak se proti jejím mechanismům bránit. Nemůžete ty lidi, nebo dokonce procesy pohnat k soudu. Akorát by se vám vysmáli. Je to smutné. Já pořád věřím, že Češi jsou v zásadě patrioti, kteří milují svou vlast a přejí si, aby to byla ta poctivá, čistá země, jakou si přál Václav Havel. Jen bohužel nevím, jak je za těchto okolností možné toho ideálu dosáhnout.

U nás všechno zastínil příběh o korupci. Lidi mají dojem, že nabyla takových rozměrů, že jim vzestup oligarchů nepřipadá jako téma.

Jsem si jist, že nějaká korupce u vás být musí a musela, jinak by o ní lidé tolik nemluvili. Ale sázím na mladé Čechy, předpokládám, že po korupci se začnou vypořádávat i s oligarchií. Není to beznadějný stav. Všechny dobré věci rostou odspodu, což platí i v novinařině. Vím, že jste se loni dostali do problému po převzetí Lidových novin oligarchií, ale taky můžete začít dělat věci odspoda. My jsme s podzemní univerzitou v Československu začínali kolem roku 1980 – a fungovalo to! Ačkoliv vždycky šlo jen o malou skupinu lidí, za deset roků členové té skupinky najednou byli na vrcholu.

Václav Havel se svou větou „Nejsme jako oni“ sice zaujal ctihodné a v podstatě křesťanské stanovisko, ale někteří lidé, kteří měli být potrestáni, nebyli

Uběhlo pětadvacet roků od pádu komunismu, stejnou dobu po konci nacismu už v Německu probíhalo osmašedesátnické hnutí, kdy se děti ptaly rodičů, co dělaly za Hitlera. U nás po stejné době zájem o komunismus náhle jako by přestal existovat. Proč jsou zločiny komunismu míň sexy než zločiny nacismu, které si celý svět pořád pamatuje?

Myslím, že v posledních letech tu hraje špatnou roli internet. V éře internetu mají lidi tolik informací, že se stávají neinformovanými. Jmenoval bych i další důvody, které budete dobře znát. Tak například Václav Havel se svou větou „Nejsme jako oni“ sice zaujal ctihodné a v podstatě křesťanské stanovisko, ale někteří lidé, kteří měli být potrestáni, nebyli. Což mimochodem do jisté míry platí i pro mou zemi. V Británii nejhorší zločiny proti lidem ve střední a východní Evropě levicový establishment v podstatě podporoval. A nikdy za to ti lidé ani trochu netrpěli.

Myslíte, že se nesetkali s opovržením?

Přesně tak. Nebyli ani ex post odhaleni a nasvíceni. Vlastně jediné, co se jim pak stalo, že nakonec museli akceptovat, že jejich sen nepůjde uskutečnit ani na Východě. Komunistická nemoc je mnohem rozšířenější, než si lidé myslí. Intelektuálové ve Francii, v Británii, ve Španělsku a Itálii jí skoro všichni byli do jisté míry nakaženi. Upřímně věřili, že zločiny komunismu nejsou důležité, dokud je ve hře socialistická budoucnost. Tento stav uvažování, ačkoliv nevím, odkud se bral, se do lidí zažere.

Karel Schwarzenberg loni prohlásil, že Češi nikdy nebyli, nejsou a nebudou část západní Evropy, že jsme střední Evropa. Co tím mohl myslet?

Za Schwarzenbergem samozřejmě stojí ohromná tíha historie, víc než za kýmkoliv z nás. Mluví z něj stará rakouská zkušenost: považujete se sice za součást velké Evropy, ale neustále cítíte za zády velký temný stín, ve kterém číhají monstra. Týká se to ale celé střední Evropy, jak je vidět i na vývoji, o němž jsme právě mluvili.

Celý text najdete na EchoPrime.cz