ODS v éře Babišistánu
KOMENTÁŘ
1
V sídle ODS panovala v sobotu večer uvolněná nálada. Cíle v podobě dvouciferného výsledku, které si nastavilo vedení strany jako měřítko, jak vymezit úspěch od porážky, bylo dosaženo, ačkoli v něj ze straníků skutečně věřil jen málokdo. Média Andreje Babiše, jeho mocensko-politické manévrování a aktivity jeho „spojenců-konkurentů“ ve velkém byznysu ve stylu rozděl a panuj totiž vytvářely dojem o ještě větší fragmentaci české politiky, než je dnešní realita. Nakonec ale projekty financované Babišovými „spojenci-konkurenty“ typu Realistů či ODA, které měly ODS udržet v jednociferných číslech, zcela propadly a díky slabosti a vyhořelosti ostatních tradičních politických stran skončila ODS na cílové pásce překvapivě druhá. Dosáhla tak výsledku, který si z jejich představitelů dovolil už na jaře – jako jediný – odvážně předpovědět Marek Benda, zatímco ostatní raději mlčeli. Dobrou náladu a úsměvy ve vedení povzbudil i finanční příjem plynoucí ze zisku 25 mandátů, které straně dávají jistotu finanční stability, ačkoli byla ještě před dvěma lety na prahu bankrotu. Souhrnně řečeno: ODS obhájila pozici relativně nejsilnější pravicové strany.
Tento relativní úspěch však bledne jak při pohledu na nové rozložení sil v parlamentních lavicích, tak při hlubší analýze volebních výsledků. Z poměru sil v Poslanecké sněmovně (ale i Senátu) logicky plyne, že na prosazování svého programu je strana moc slabá. Z detailnější analýzy volebních výsledků pak zřetelně vyplývá, že ve své snaze stát se znovu vedoucí pravicovou silou v české politice, která je schopna nastolovat témata a prosazovat jejich realizaci, je ODS jen někde na půli cesty. Ve volbách sice dokázala přilákat přes půl milionu voličů, tedy o 200 tisíc hlasů víc než minule, ale je to stále ještě jen polovina hlasů, které dostala ve volbách v roce 2010 nebo 2002 a něco mezi čtvrtinou a třetinou hlasů, jež přilákala v letech 2006, 1998 nebo 1996. Značná část zejména mimopražských voličů se sice vrátila z vandru k TOP 09 domů, ale ještě příliš mnoho hodnotově založených lidí bloudí mimo hlavní proud (v hlavním městě u TOP 09 a na venkově např. u STAN) a většina hlasů, které přitahují vůdcovské schopnosti a vítězná mentalita, se potuluje někde mezi ANO a SPD, neboť právě rétorika Babiše a Okamury dnes nejlépe naplňuje představy o vůdčích schopnostech politiků u lidí, kteří se o politiku zajímají, jen když jdou k volebním urnám.
Je proto logické a pochopitelné, že nejen stranické špičky, ale i členská základna a věrní příznivci ODS účast ve vládě s Babišem, která není v jejich dlouhodobém zájmu, hlasitě odmítají. Logicky se bojí polibku smrti. Volební výsledek ČSSD a ANO, které spolu čtyři roky vládly, mluví sám za sebe. ANO za tu dobu získalo v zásadě stejný počet nových hlasů (cca 530 tisíc), které ČSSD ztratila (620 tisíc). Babiš se v politice chová stejně jako v byznysu. Je typem predátora. Konkurenci, kterou chce pohltit, nejprve osloví nabídkou na levnou koupi, aby ji pak pod smrtícím tlakem sežral. Cesta k monopolnímu postavení Agrofertu je dlážděna hroby dříve úspěšných podnikatelů. V politice to na vlastní kůži pocítila ČSSD. Když se letos na jaře premiér Sobotka dostal do tvrdého mocenského střetu s Babišem, snažil se situaci vyřešit civilizovaně – a tvrdě na to doplatil. Ze dvou mocensky realistických možností – buď nechat Babiše s jeho problémy na pokoji, nebo vyhnat celé ANO z vlády a politicky jeho majitele dorazit – si vybral variantu třetí, kompromisní: Babiše pouze odvolal z ministerstva financí, ale jeho lidi nechal dál úřadovat. Výsledek známe: uměle vyrobil obětního beránka, který mu to u voleb vrátil i s úroky.
V sobotu odpoledne jsme se probudili v Babišistánu. V dolní komoře je hegemonem ANO, které si mezi ostatními může zdánlivě vybírat jako z jídelního lístku. Každá pozice hegemona je ale dvousečnou zbraní, protože s sebou přináší i velkou zodpovědnost. Babišovo ANO to teď nebude mít jednoduché. Nejen kvůli názorovým rozdílům a trestnímu stíhání jeho dvou nejvýše postavených představitelů, ale i z čistého pudu sebezáchovy se do koalice s ním nikdo – snad s výjimkou Okamury a možná komunistů – nepohrne. Alternativou je menšinová vláda ANO se zastoupením odborníků, kteří jsou vždycky a pro kohokoli připraveni v záloze (např. Jan Švejnar). Ta by si pak hledala situační podporu ad hoc. Ani jedna z těchto variant není ovšem pro Babiše výhodná. Menšinová vláda klade na její protagonisty mimořádné nároky na jemné, politicky kultivované taktizování, tedy něco, co je byznysovému predátorovi z definice velmi cizí. Vláda ANO opřená o podporu Okamury a komunistů je pak pozvánkou pro demonstrace lidí v ulicích.
Lze proto očekávat, že nejen ODS, ale i další standardní politické strany (např. ČSSD) se budou před Vánocemi dostávat pod značný tlak, aby podřadily své dlouhodobé zájmy momentálnímu zájmu státu nespadnout před Štědrým dnem do politického suterénu. Pro Babiše by byla přirozeně nejvýhodnější dvojkoalice s ODS. Aritmetika 78 + 25 dává celkem pohodlnou většinu. Programový průnik je v zásadních věcech asi největší (nízké daně, omezení byrokracie, udržení koruny a nepřijetí eura, výdaje na obranu a nesouhlas s imigrační politikou EU). Z četby Babišových předvolebních slibů je možno vydedukovat, že je možná schopen pro udržení mocenské pozice v programu obětovat hodně. Např. o tom, že musí zůstat EET, jehož zrušení je klíčovým závazkem ODS, není v publikované „Smlouvě AB s občany ČR“ ani zmínka. Lze si dokonce představit, že Babiš v zájmu své vlády obětuje i všechna ministerstva, kde má ohromný konflikt zájmů (finance, vnitro, spravedlnost a zemědělství) a která by mu v koaliční vládě nechal jen blázen, kariérista nebo nenapravitelný snílek. Lze si také jednoduše představit, že Babiš bude i v nové sněmovně souhlasit se svým vydáním k trestnímu stíhání (jeho vlastní „Smlouva“ ho k tomu ostatně zavazuje!) a – což se dnes jeví jako svrchovaně nepravděpodobné – obětuje ve prospěch nějaké loutky i pozici premiéra, bude-li dál trestně stíhán. Volební heslo ANO – „Teď, nebo nikdy“ – se totiž neváže k této zemi, ale především k Babišovi. Dnes je na vrcholu a každý horolezec ví, že z vrcholu už vede cesta jen dolů – a ta bývá trnitější a nebezpečnější než pochod nahoru.
Zkrátka toto je situace, na niž se ODS musí rychle připravit. Václav Klaus jr., který má školu svého otce, to vnímá a vysílá signály. Připomíná, že strategickým cílem politiky není sedět v opozici, ale vládnout a prosazovat programové sliby dané lidem. Chápe, že takticky nejhorší pozicí politika je situace, kdy se vlastním přičiněním ocitne v situaci, kdy nemá na výběr. Rozumí také pravidlům politického střetu, v němž rozhoduje tvrdost, odvaha a schopnost vézt a přitahovat hlasy, které leží ladem, aniž by politik konzultoval s hygienikem, zda může říct to či ono. Ve všem má samozřejmě pravdu, ale řešením není vlézt s ANO do vládní postele. Účastí ve vládě by na sebe ODS vzala zodpovědnost za Babišovy hříchy a koledovala by si o to, že se dostane do podobné situace a skončí stejným výsledkem jako Sobotka. Musí proto udržet nervy na uzdě. Vítězem je ANO, které musí přijít s řešením.
