Malé země v zajímavých časech. Silná armáda je nezbytnost

Předvolební sliby, jež se vztahovaly k ekonomickým a společenským tématům i k samotnému politickému systému, se u různých stran dramaticky odlišovaly. Velká většina se ale shodla na zvyšování obranného rozpočtu, a to až na úroveň 2 % HDP, kterou nám ukládá (nevynutitelný a většinou zemí nedodržovaný) závazek člena NATO. Podstatně méně se však hovořilo o tom, jakým způsobem by se měla příslušná částka využít.

Mediálně vděčná „procentová magie“ leckdy zakrývá jinak asi evidentní fakt, že nestačí „jen“ uvolnit pro ministerstvo obrany částku, která vznikne tím, že HDP vynásobíme 0,02. Samotná výše rozpočtu sice pochopitelně není bez relevance, ale přinejmenším stejně důležité je to, jak přesně se utrácí. Třeba Řecko se může chlubit obranným rozpočtem, který činí přes 2 % HDP, jistě však nebude užíváno jako příklad účelného hospodaření. Jiné země vynakládají sice nižší procento, zatímco z hlediska efektivity se řadí mezi vzorné.

Coby příklady poslouží dvě skandinávské neutrální země, a to Švédsko a Finsko, jež dávají na obranu zhruba 1 %, resp. 1,5 % HDP, avšak přesto by je jistě nikdo nenařknul z toho, že svoje ozbrojené síly zanedbávají. Právě naopak, z hlediska kvality výzbroje i personálu se pořád těší velkému respektu a Aliance stojí o jejich plné členství. Jejich vstup by totiž dramaticky zlepšil reálné schopnosti NATO především v oblasti Pobaltí.

Z trojice pobaltských republik plní zmíněný závazek dosud jen Estonsko, ale všechny tři země plánují zvyšování svých obranných rozpočtů. USA a evropské státy Aliance uvolnily pozemní a letecké síly pro působení v Pobaltí, ale pobaltské republiky stejně plánují velký rozvoj svých vlastních obranných kapacit, aby nebudily dojem „černých pasažérů“. Dokonce se spekuluje o variantě, že by si mohly vybudovat společné stíhací letectvo, takže by nezávisely na aliančním „air policingu“, což by jejich spojenci nepochybně přivítali.

Litva, Lotyšsko či Estonsko se každopádně nevymlouvají, že jsou „malé“, a kdyby ano, patrně by se dočkaly reakce, že Izrael či Singapur jsou ještě menší. Umístění na mapě si žádný národ nevybírá a základ realistické geopolitiky představuje axiom, že na mezinárodní scéně je nutno hrát s těmi kartami, které jsou k dispozici. Státy, které se opájely idealistickými představami o tom, kdo všechno je „zaručeně“ a „spolehlivě“ přijde zachránit, jestliže se stanou cílem útoku, se velmi často dočkaly velmi smutných překvapení.

V první řadě to bylo Československo, jež v éře mezi světovými válkami disponovalo skutečně impozantní sbírkou mezinárodních smluv o vojenské pomoci. Jak to na podzim 1938 dopadlo, jistě všichni dobře víme. Francie a Velká Británie tehdy prostě neměly zájem pomoci, takže si našly cestu, jak se tomu vyhnout. Navíc nelze opomíjet situaci, že smluvní partner nepřijde ne proto, že nebude chtít, ale proto, že na to nebude mít síly.

S trochou ironie se dá poznamenat, že většina evropských zemí v obranných rozpočtech pořád jen škrtala, což se omlouvalo tím, že v případě krize by vyrazili na pomoc spojenci, aniž by se bral v úvahu fakt, že příslušní spojenci si říkali přesně totéž. Vznikl stav, že armády řady zemí byly seškrtány takříkajíc na torzo, které by bylo (možná) schopno ubránit vlastní území, avšak nebylo by schopno vyrazit komukoliv na pomoc.

Ještě v roce 2010 prohlásil tehdejší český ministr Alexandr Vondra, že „vševojskovou armádu si nemůžeme dovolit“. Dnešní kroky českého ministerstva obrany ale nepředstavují nic jiného než právě obnovování vševojskové armády, která bude mít kapacity i pro samostatnou obranu území státu po dobu daleko delší, než se předpokládalo dříve. V minulé dekádě se uvádělo, že tato doba bude činit řádově nanejvýš týdny, ale Koncepce výstavby Armády ČR 2025 říká, že by v krajním případě mohlo jít dokonce o několik měsíců.

V roce 2010 jsme si to nemohli dovolit, ale nyní už můžeme? Skutečnost je samozřejmě zcela jiná a rozdíl nespočívá v tom, co můžeme, nýbrž v tom, co skutečně chceme a co bereme jako nutné. Před pouhými sedmi roky se jevila možnost konvenčního konfliktu v Evropě jako něco zcela vyloučeného, ne-li směšného. Nyní už se asi směje málokdo. A ne, nejde rozhodně jen o (diplomaticky řečeno) asertivní chování Moskvy.

Klasik by patrně řekl, že žijeme v zajímavých časech. Generální štáby armád NATO se zajisté zabývají obranou proti jakési hypotetické agresi Ruska, ale navzdory tomu, co média většinou prezentují, to není zdaleka jediný scénář. Mnohé západní země se ani nesnaží předstírat, že by měly dobré vztahy s Tureckem. Nikdo neví, co se může stát na Pyrenejském poloostrově, jaká další krize začne na Balkáně či jak se mohou vyhrotit ve skrytu silně napjaté vztahy některých zemí, jež (zatím) patří do seznamu členů EU (a)nebo NATO.

Naneštěstí pro malé až střední státy, mezi něž se řadí i Česká republika, obvykle platí, že když se perou ti velcí, téměř vždycky schytají pár ran i ti menší. Období těsně před počátkem druhé světové války a první fázi jejího trvání lze koneckonců shrnout tak, že dvě velké kontinentální mocnosti (Třetí říše a SSSR) si nejrůznějšími metodami postupně podmaňovaly řadu menších, resp. slabších států, které se tomu nedokázaly bránit.

Ke cti meziválečného Československa je nutno zdůraznit, že vedle mezinárodních smluv mělo na své straně i špičkovou armádu. K hanbě politiků je ale nutno dodat, že naprostá většina této armády nebyla k obraně země použita, ačkoli šlo o moment, kdy bylo možno jednoho ze dvou agresorů značně zpomalit, ne-li úplně zastavit. Je totiž velkou otázkou, jak by se Hitler vlastně zachoval, kdyby byla Mnichovská dohoda odmítnuta.

Většinou se soudí, že by pak zaručeně následovala válka, v níž by Německo zcela jistě utrpělo obrovské, možná likvidační ztráty, které by docela dobře mohly znamenat Hitlerův konec. Ale často se zapomíná na to, že mobilizovaná armáda ČSR představovala i velkou odstrašující sílu a sama schopnost a ochota bránit se znamenala ohromně důležitý faktor. Dá se jen spekulovat, co mohlo přijít pak, ale nepochybné je, že československá armáda (ať přímo bojující, nebo jen hrozící) se z těchto kalkulací vynechat nedala.

Tvrzení, že nemá cenu budovat tak či onak velkou armádu, protože „se stejně nemůžeme sami ubránit“, zcela opomíjí onen významný faktor odstrašení. Trpasličí Singapur udržuje tak velké ozbrojené síly primárně nikoli proto, že by předpokládal, že se sám ubrání, nýbrž proto, že tak jakémukoliv případnému agresorovi vystavuje důrazné varování. Útočník by musel zaplatit za vítězství ztrátami, které by znamenaly vítězství Pyrrhovo.

Stejně tak Švédsko budovalo za studené války svou armádu tak, aby případný agresor (kterým měl samozřejmě být SSSR) chápal, že sice zřejmě dokáže Švédsko porazit a obsadit, ale že ho to přijde opravdu velmi draho. Není bez zajímavosti, že Švédsko má podobný počet obyvatel i podobně velké ozbrojené síly jako Česko, nikdy však nepodlehlo tomu, aby je přebudovalo na jakýsi specializovaný expediční sbor. Švédsko se rozsáhle účastní i mezinárodních misí, nikdy však nerezignovalo na samostatnou obranu území.

Záměrně byl vybrán příklad Švédska, a nikoli sousedního Polska, které má proti Česku daleko větší populaci a koneckonců také daleko větší ambice. Již nyní reprezentuje regionální velmoc a zřejmě se nehodlá spokojit „jen“ s tím, zatímco Švédsko žádné sklony k expanzi svého vlivu nejeví. To samozřejmě neznamená apel na vyhlášení neutrality a vystoupení z NATO (kam by ostatně právě Švédsko mohlo za několik let vstoupit), nýbrž apel na to, že členství v Alianci je jenom jedním prvkem pro zajištění bezpečnosti Česka.

V ideálním světě lze na mezinárodní organizace a smlouvy absolutně spoléhat, naneštěstí však žijeme ve světě reálném. A v něm je nutno nejen uzavírat smlouvy, ale také se starat, aby byly k dispozici prostředky pro situace, v nichž smlouvy (ať už z jakéhokoli důvodu) nezajišťují to, kvůli čemu se uzavíraly. Ať už se to komu líbí nebo ne, tím jediným, co může v reálném světě splnit tuto úlohu, zůstávají národní ozbrojené síly.

Neměli bychom zapomínat, že cílová 2 % (nebo jakýkoliv jiný podíl) HDP nepošleme Alianci někam do Bruselu. Obranný rozpočet se utrácí tady na budování a provoz Armády ČR, jež má jako svůj primární úkol ochranu České republiky. Je jistě správné se podílet na plnění závazků a dle svých možností vysílat síly do zahraničních misí (a je nutno zdůraznit, že při přepočtu na velikost armády patří Česko z tohoto hlediska v NATO na špičku), ale to není důvod opomíjet „těžké“ kapacity pro samostatnou obranu vlastního území.

Kromě zvyšování obranného rozpočtu je tedy třeba dohlížet i na jeho účelné utrácení. Armáda ČR potřebuje především výrazně posílit pozemní složku, do čehož náleží mj. vytvoření třetí (a výhledově snad i čtvrté) bojové brigády. Kromě už poptávaných bojových vozidel pěchoty lze zmínit i nutnost modernizace dělostřelectva, kam by se měly opět zavést i salvové raketomety, a nepochybně se musí vyřešit také otázka tanků.

Kromě toho musí armáda nabrat „novou krev“ do profesionálních i záložních jednotek, což by podle názoru mnoha expertů a politických stran mohl doplnit dobrovolný vojenský výcvik pro mládež. To však těsně souvisí s celkovými náladami ve společnosti a rovněž s tím, jaký postoj k národním zájmům projeví politici. Pokud nebude „dole i nahoře“ existovat nepochybná vůle a ochota k obraně, pak nám nepomůže sebelepší armáda.