Strašení Okamurou

Andrej Babiš touží postavit vládu s některou z tradičních demokratických stran, tedy se zástupcem oné korupční hydry, proti níž vedl už druhou kampaň. S Tomiem Okamurou a jeho SPD bude mít image problém a image populisty v západní Evropě Babiše reálně znepokojuje, jak víme od lidí, kteří s ním mají možnost privátně pohovořit. Proto se do Babišova hledáčku dostala ODS, která nejsnáze splňuje z jeho pohledu důležitý předpoklad – dohromady s ANO 103 poslanců, ideální stav obra a trpaslíka v jedné místnosti. Petr Fiala v souladu s předvolebními sliby Babiše odmítá.

Můžeme očekávat, že na ODS v jednu chvíli jakoby spočine očekávání všech rozumných lidí v naší útulné zemi. Ale tím by se znemožnil Fiala, jemuž povolební dny konečně dávají možnost vystupovat jako lídr a on tu roli zatím zvládá dobře. Padá už tu a tam výraz státotvornost. Státotvornost není hodnota sama o sobě. Stát s premiérem a velkopodnikatelem v jedné osobě bude jiný stát, než jakým byla Česká republika doposud. Být státotvorný v letech, které nastávají, může být taky z hlediska věčnosti nadávka.

Za předpokladu, že Babiš stanul na vrcholu a jeho éra skončí za čtyři roky nebo i dřív, dost možná s velkým třeskem, se dnes hraje i o to, jaký charakter bude mít tzv. občanská pravice poté, až vyjedeme z tunelu. Sem patří mimořádně sprostá slova Miroslava Kalouska, že chudák Fiala je sám dobrý muž, ale v ODS bude mít co dělat s řadou proruských švábů. Takhle se mluví o živých lidech, notabene o lidech, jež ještě na podzim sám Kalousek vyzýval, aby se s ním integrovali? Z Kalouskova vyjadřování za poslední asi tak dva roky plyne, že proruským švábem se stáváte, už když máte výhrady k dnešnímu stavu a směřování Evropské unie. Nicméně Kalouskova slova plně pochopíme jen v souvislosti s aktuálními výroky jeho a předáků STAN, že by ještě s lidovci měl vzniknout jakýsi proevropský středopravicový blok. (Proevropský je mimochodem lživé slovo, v EU jsme už třináct roků a z parlamentních stran tento stav chce měnit jen Okamurova SPD a formálně ještě KSČM.)

Dochází dnes k paradoxnímu stavu, kdy Kalousek a Babiš mají společný zájem vykreslit v hrozivých barvách Okamurovu SPD. Kalousek proto, aby na pozadí šokantní představy czexitu pomalu rostlo jím preferované krystalizační jádro opozice, Babiš proto, aby se tvůrci nálad ve veřejném prostoru představy Okamury u moci zděsili natolik, že začnou vyvíjet nátlak na tradiční politiky, aby se s ANO umazali oni.

To, že Mladá fronta Dnes včera zveřejnila materiál, který zpochybňuje Okamurovo daňové přiznání, není znamením, že se snad Babiš a Okamura rozhádali a už spolu do budoucna nemohou najít společnou řeč. Je to součást výroby veřejného leknutí z SPD. Do mozaiky se hodí každý kamínek, každé Okamurovo plácnutí, jako to o zestátnění veřejnoprávních stanic. Obratem vzniká fronta těch, kteří jeho výrony odmítají coby zásadní útok na svobodu slova. Do fronty se pochopitelně zařazuje i Babiš, není blázen, okrajování svobodné diskuse jde přece subtilnější cestou (třeba nákupem médií do Agrofertu; kde byla fronta obhájců médií před čtyřmi lety?).

Je na čase postavit se zpátky na zem. Okamurovi nebude povoleno vyvést republiku z EU. Agrofert jen loni na dotacích, z nichž výrazná většina přišla z evropských fondů, inkasoval 1,5 miliardy korun. To je plus minus stejně jako daň z příjmů tohoto koncernu. Členství v EU je pro Babiše taky garance, že Česká republika musí pokračovat v ekonomicky i ekologicky zoufalém projektu biopaliv, v němž stát za Babišova sezení ve vládě zlikvidoval domácí konkurenci, a Agrofertu tak dal monopol. Možnost, že by Babiš vyšel Okamurovi vstříc a připustil referendum o členství v Unii, je tak nereálná, že skoro nemá smysl o ní mezi dospělými lidmi hovořit. Ale tento umělý strašák se bude používat dál, uvidíte.