Dokáže z Čechů udělat StarDance lepší lidi?

I muži rádi tančí. Nebo alespoň o tanci rádi mluví. Nebo ho aspoň sledují. Televizní soutěž StarDance je – jak se říká – fenomén. I skeptici, kteří nejsou velcí příznivci televizních show, soutěži přiznávají kvalitu a jisté zásluhy. Snad by mohla vést k mírnému zjemnění a zušlechtění mravů a renesanci smyslu pro krásu, ženskosti i mužnosti. Možná je to jen iluze. Ale možná to pro někoho může být motivace. K tomu, aby se pokusil „své spoje z mozku co nejvíce diferencovat na jednotlivé svalové úpony“. Tak činnosti zvané tancování říká mistr tance (a bývalý pražský primátor) Tomáš Hudeček. S ním zasedli v kavárně Louvre ke stolu propagátor společenské etikety (a někdejší prezidentský mluvčí) Ladislav Špaček, básník a esejista Viktor Šlajchrt a dva mediální znalci Milan Kruml a Luděk Staněk.

Co myslíte, pánové, lze od televizní show očekávat renesanci společenského tance, či dokonce obnovu mravů? A jaké místo měl tanec ve vašich životech?

Šlajchrt: Myslím, že je velký rozdíl mezi tancem v životě a tancem v televizi. Televize se tance skvěle chopila jako tématu, ze kterého umí udělat atraktivní pořad. Umí z tance udělat skeče, klipy – každé vystoupení je vystavěno jako taková akrobatická etuda, pantomimické číslo či tak. To, jak si člověk užívá tance, ať už soukromě, nebo na umělecké úrovni, je ale v něčem jiném. Tady jsem cítil ten tlak média, které musí z té odvěké věci vyrobit nějaké vystoupení, nějakou atrakci. Je to jeho přirozená vlastnost a nic proti tomu nelze namítat. Ale s tancem, s tou odvěkou věcí, která tady byla odedávna a která je starší než literatura či jakékoli jiné umění, to má máloco společného. Tady je z toho televizní pořad jako třeba Manéž Bolka Polívky nebo ti „stojící komici“ nebo něco podobného. Ale to neříkám kriticky.

Když se ptáte, jakou roli hrál tanec v mém životě, řekl bych, že spíše minimální. Patřím ke generaci, která koncem 60. let zavrhla veškerou etiketu a podlehla tlakům ze svobodného světa – hippies, rocková kultura, sexuální revoluce etc. Raději jsme křepčili u bigbítu. Takže mně se ten „řádný“ tanec vyhnul. Znal jsem ho ale od svých rodičů, kteří naopak se onou etiketou a tím, že chodili tancovat na plesy, obrňovali proti bolševismu. Alespoň v plesových zařízeních si udržovali určité zdání buržoazního, to jest slušného života, jímž vzdorovali těm dělnickým rozhalenkám. A bylo to pro ně velmi důležité. Jenže pak, co čert nechtěl, přišel konec let 60. a jejich synek se zvrhl opět k těm montérkám, tentokrát v americké podobě džínových souprav.

Špaček: Já v té televizní verzi, jak zpodobnit tanec, také vidím především show. Kdyby lidé byli zvědaví na „skutečný“ tanec, spíše by se dívali na nějaké přenosy ze soutěží, které také někdy v televizích bývají. Tady jde o show, proto to moderuje Marek Eben, miláček národa. Proto tam jsou prostřihy do zákulisí, proto to má ten zábavný charakter, je to veselá podívaná. Proto tam samotný tanec zabírá jen asi třetinu celkového času. V tomto smyslu se toho televize chopila dokonale a udělala z toho výborný produkt. Ale řekl bych přitom, že to není čistě komerční záležitost, to by něco podobného hrály komerční televize od rána do večera. Myslím, že ČT se podařilo to povýšit na vysoce kvalitní společenskou zábavu, což je koneckonců podstata tance.

Vy tančíte, pane Špačku?

Špaček: Ne, bohužel, nejsem dobrý tanečník, spíš mizerný. Chodil jsem spíš za taneční než na taneční, takže když vidím dokonalé tanečníky, chuť tančit mě přechází. Nicméně to považuji za nesmírně důležitý rys lidské existence, který v oboru, v němž se pohybuji – tedy v etiketě – hraje zásadní roli.

Může být dokonalá etiketa bez základního zvládnutí těch pohybů?

Špaček: To jste uhodil hřebíček na hlavičku a připouštím, že v tom je mé slabé místo. Ale už s tím asi ve svém věku nic moc nenadělám. Nicméně tanec vede ke slušnosti, k umírněnosti, k sebekázni, vede k jemnému a galantnímu vztahu k partnerovi…

Každý tanec?

Špaček: Tak ten rock‘n‘rollový možná ne… I když i tam si musí partneři dávat bacha, aby se nepotloukli.

Šlajchrt: Pozor, rock‘n‘rollový tanec je vysoce náročný a je to něco dost jiného než takové to šlapání zelí, které jsme praktikovali my. Já jsem ještě zažil kluky a holky o takových deset let starší, kteří trsali rock‘n‘roll. A to byl opravdový zážitek, to byla akrobacie! Jak třeba takový obtloustlý malíř Herbert Kyša vytáčel na parketu rock‘n‘roll, to byl opravdový zážitek!

Celý článek si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo zde

Týdeník Echo si můžete koupit zde