Úřední konání dobra. Tolik zbytečné práce

Víte, co to je CSR? Je to zkratka anglického termínu Corporate Social Responsibility, česky Společenská odpovědnost firmy. Není to nic skutečného, jasně vymezeného a uchopitelného, na co byste se mohli podívat. Přestože je to dokonce předmětem směrnice EU, není to nic víc než trochu rozvětvené heslo. Anglicky se takovým věcem říká bullshit. Jak to říci nejlépe česky nevím, třeba to vyplyne z tohoto článku.

Taky je to sektor ekonomiky

Minulý týden jste o něm mohli slyšet díky článku v týdeníku Euro „Směrnice EU nařizuje českým firmám šířit dobro. A sepsat o tom elaborát“. Evropská směrnice pochopitelně nehovoří o šíření dobra. Oficiálně je to charakterizováno jako „odpovědnost podniků za dopad jejich činnosti na společnost“. A hlavním motivem směrnice není definovat toto dobro, ale jeho vykazování. Tvoří tzv. nefinanční část výroční zprávy. Směrnice definuje tři základní oblasti, jež má tato část zprávy pokrýt: dopady na životní prostředí, zaměstnanecké a sociální otázky a dodržování lidských práv a boje proti korupci a úplatkářství.

Patrně největším problémem, který byl v článku v Euru identifikován, je otázka, zda firma, má-li povinnost aktivity v těchto oblastech vykazovat, má taky povinnost příslušné aktivity konat. Protože ze směrnice to přímo nevyplývá, ale kdyby obsahem zprávy bylo strukturované „nic“, „nic“, „nic“, vypadalo by to jaksi hloupě. Je snad tedy směrnice rafinovaným nástrojem, jak firmy k aktivitě přinutit bez přikazování? Závazný výklad chybí a Komise je povinna ho dodat až k 8. prosinci 2016.

Jenže to není největší problém této směrnice ani tohoto sektoru ekonomiky

Firmy v praxi s vykazováním zas tak velké problémy mít nebudou. Jednak proto, že většinu sledovaných aktivit již vykonávají. Buď jde o něco, co firma dělá kvůli své ziskovosti a strategickému rozvoji, nebo ji k tomu již nutí jiné předpisy a zákony, anebo je to součást její reklamy a public relations. Šetří energií, zkoumá nové ekologické technologie, identifikuje budoucí rizika pro svou strategii? Byznys a předpisy. Školí zaměstnance, snaží se vybírat ty nejlepší, organizuje teambuildingy? Byznys a předpisy. Věnuje peníze na dobročinné účely, pomáhá s obecně prospěšnými projekty v místech, kde působí, dotuje různé ceny, organizuje programy pro ohroženou mládež, zohledňuje tělesně postižené ve své produkci či službách? Byznys, předpisy a reklama. A jednak proto, že jsou hotovy jim pomoci jejich účetní firmy anebo specializované firmy. Velké účetní a poradenské firmy dávno mají na toto nefinanční vykazování své specialisty. U nás například existuje spolek Byznys pro společnost, „největší odborná platforma firem pro sdílení a šíření principů CSR a udržitelného podnikání v ČR“. Je členem evropské organizace CSR Europe (už chápete, že je to sektor ekonomiky?). Prosazuje ovšem metodiku LBG, zatímco pohledem na CSR zprávy velkých světových firem zjistíme, že ty spíš používají metodiku GRI.

Metodiky spočívají v tom, že se v zásadě sepíšou výše zmíněné aktivity, jen se proženou verbální technologií za pomoci termínů jako „materiality matrix“ nebo „consolidation perimeter“. Vznikne tak cosi vytvářející klamný dojem odbornosti a exaktnosti, zvlášť je-li to vytištěno na kvalitním papíře s trendy grafickou úpravou (doporučujeme inspiraci poslední verzí operačního systému iOS) a fotografiemi rozesmátých lidí, hladových černoušků a větrných elektráren z fotobank.

Když to popíšete takhle, zaskví se blbost tohoto projektu tak oslnivě, že ji uzná i inteligentní eurofil. Proč něco takového musí existovat? Proč i naše vláda, ačkoli měla původně proti směrnici námitky, hlasovala v Evropské radě pro stejně jako všechny ostatní vlády kromě estonské (proti) a španělské (zdržela se)?

Protože vlak už je dávno rozjetý. Směrnice byla jen novelou již existující směrnice. Opírá se spoustu dalších iniciativ: Global Compact OSN, Principy OSN pro podnikání a lidská práva, Standard sociální odpovědnosti ISO26000, Deklarace Mezinárodní organizace práce k nadnárodním firmám a sociální politice, Směrnice OECD pro nadnárodní společnosti… Těch studí! Těch výročních zasedání! Těch NGOs, s nimiž firmy mohou „partnerovat“ (anebo se nechat vydírat, volba je na nich)!

Důvod, proč velké firmy směrnici nekladou odpor, je nasnadě. Mamutí firmy nemají rády konkurenci. A tak si rády nechají předpisem zajistit, aby musely něčeho dělat všechny stejně a nestrachovat se, že je konkurent stachanovsky zastínil, neuvažovat, kolik transparentnosti si mohou dovolit, aby na tom nebyly škodné.

Evropská komise pak v diskusním materiálu zdůrazní, že tato iniciativa je důležitá zejména teď, v době krize, neboť pomůže firmám být odolnější. Jste snad proti předcházení dalším krizím? Dále zdůrazní, že nová směrnice je součástí „tažení za lepší regulaci, která se snaží o omezení byrokratických překážek.“ Jste snad proti odstraňování byrokratických překážek? Pak proběhne veřejná konzultace formou strukturovaného dotazníku s otázkami podle modelu „Jste pro, anebo jste pro?“ Zúčastní se jí lobbisté bruselských podnikatelských svazů. A taky nějakých vlád.

A firmy se mohou v klidu věnovat korporátní sociální odpovědnosti. Vyčlení peníze a pracovníky na konání dobra. Může jim šéfovat třeba člověk s titulem „ředitel neziskových aktivit skupiny“. Může z toho vzniknout něco užitečného – v zásadě záleží na tom, koho zná. Ale znát musí především politiky a vlivné úředníky. Potřebuje politik ve výboru důležitém pro podnikání firmy zafinancovat opravu fotbalového hřiště ve svém obvodě? Není problém. Potřebuje zaměstnat člověka, který pro něj neformálně pracuje či by ho třeba mohl kompromitovat? Od toho spolu lidé mluví. „Úplně sociálně nejzodpovědnější jsou monopolisté,“ svěřil mi s úsměvem známý, který se CSR zabývá v jedné lobbistické firmě.

Pak se sepíše zpráva. „Sběr dat a informací z třech desítek firem z tak rozsáhlé skupiny, jakou je Agrofert, byl poměrně komplikovaný. Sami jsme byli až překvapení, kolik aktivit v oblasti CSR naše firmy podnikají. Společenská odpovědnost je bezesporu součástí DNA celého koncernu Agrofert,“ popsala vznik zprávy, trvající prý mnoho měsíců, mluvčí jedné české firmy. Vejde se do ní úplně všechno. „V roce 2014 se Společnost v oblasti zaměstnanců zaměřovala především na restrukturalizaci, jejímž cílem bylo zefektivnění organizačních struktur, zrychlení rozhodovacích procesů a odstraňování duplicit. Počet manažerských pozic byl snížen o 20 %. Důraz byl kladen na péči o odcházející zaměstnance, pro které byl připraven zajímavý outplacement program a nadstandardní odstupné,“ dočteme se ve zprávě jiné významné české firmy. To, že kandidáti propouštění byli vybíráni tak, že se v kantýně jednoho poledne provedla dechová zkouška na alkohol, a kdo si dal k obědu jedno pivo, dozvěděl se, že porušil předpisy, to už ve zprávě není.

K nám přišla CSR relativně pozdě. Raným lídrem CSR byla firma Enron. Dostala například cenu americké vládní agentury EPA za boj za ochranu klimatu a cenu pro svědomité firmy od Rady pro ekonomické priority. Že celkový dopad hospodaření této firmy, jež skončila největším bankrotem v amerických dějinách, na společnost byl výrazně negativní, je jiný příběh. Také Lehman Brothers byla sociálně velmi zodpovědná firma. Její každoroční publikace Global Philantropy představovala standard v oboru. Zájemcům je jistě možno doporučit i zprávu o sociální odpovědnosti firmy Volkswagen. Jen teď ve Wolfsburgu asi doufají, že se úředníci, kteří jí budou vyměřovat po celém světě pokuty, nebudou inspirovat jejím názvem „Odpovědnost nezná meze.“

Americký investor Peter Thiel prohlásil, že „finanční sektor je místo, kam jdou vydělávat peníze chytří lidé, kteří neumějí vytvářet bohatství.“ Sociální odpovědnost je sektor, kam jdou vydělávat ti o něco hloupější, kterým se nechce počítat (slova „nefinanční část zprávy“ to chytrému napovědí). Aktivisté ani novináři je za to nekritizují – jsou to temperamentem a kvalifikací často podobní lidé, pracovně se potkávají, občas přeskakují mezi těmito sektory.

Faktický výsledek práce tisíců těchto často dobře vzdělaných a dobře placených lidí je nula. Což neznamená, že by tito lidé byli z podstaty neschopní plodné práce. Ale naše civilizace – úmyslně neříkám vlády nebo Evropská unie, protože jak vidno je problém hlubší – je svádí do těchto neplodných kolejí. Od lidí na sociálních dávkách se odlišují svým oblečením, svým bydlením, svým vkusem, svou schopností sebevyjádření, svými osvícenými názory a bohatým vnitřním životem. Ale žijí plodněji? Jedna z tváří postupného úpadku naší sofistikované civilizace vypadá právě takhle.