Zeman nám vysvětlil, že buzerace je v zájmu buzerovaných

Na první pohled by se mohlo zdát, že nejvýznamnější událostí posledních dnů na české politické scéně je návštěva Angely Merkelové. Byla provázena demonstracemi, nevelkými, ale o to hlučnějšími. Ve přesile byli protestující: nešetřili nejapnými buranskými narážkami na Hitlera, Göringa a Protektorát. Bývají zvykem v zaostalejších částech Evropy (např. Řecko). Kdyby paní Merkelová byla něco jako Hitler a ČR něco jako protektorát, křiklouni by v lepším případě seděli doma a klepali se strachy, V horším případě lízali návštěvě paty.
Ještě o řád méně bylo těch, kteří přišli kancléřku podpořit: je to pochopitelné, demonstrovat za někoho je neobvyklé, člověk k tomu musí mít velmi silný důvod. To je navíc v případě paní Merkelové poněkud obtížené, protože její „migrační“ politika je, jak se říká, „kontroverzní“. Přesto svědčí vystoupení těch, které jejich protivníci označují za „sluníčkáře“ či „pravdoláskaře“, o dost velké bezmocnosti. V Praze by přitom měly být jejich pozice nejsilnější. Radovat se z toho nedovedu: nemohu popřít, že jejich postoj má přese vše jakýsi racionální a morální základ, kdežto z jejich protivníků jde spíš hnus a hrůza. I protivníků je velmi málo. Tedy zatím. Někde za nimi jsou ovšem připraveni zkušení a šikovní šíbři: Andrej Babiš, Miloš Zeman, a nepodceňujme úplně ani na Václava Klause a zejména jeho stoupence.

Česká veřejnost je přitom dezorientovaná: jedni svádějí virtuální boje proti islámským bojovníkům a teroristům, kteří tu nejsou (a proto si je občas musí různými hloupými cirkusovými produkcemi nasimulovat). Druzí vítají nejen paní Merkelovou, ale i uprchlíky, kteří tu taky žádní nejsou (když jsme si je pokusili dovézt, skoro všichni nám hned utekli). A všichni jsou svým bojem tak zaujati, že si ani trochu nevšimli jedné nenápadné, ale zásadní věci, která je z vnitropolitického hlediska možná ještě důležitější než hlučná návštěva německé spolkové kancléřky.

Pan prezident Zeman šikovně využil stavu snížené bdělosti, jíž česká veřejnost tradičně trpí ve dnech kolem 21. srpna (jednou jsme na to už doplatili). A spustil „bezpečnostní opatření“ v areálu Pražského hradu. Udělal z něho na dobu neurčitou něco jako letiště: s osobními prohlídkami a bezpečnostními rámy. Výrazně tak přispěl k psychóze veřejného ohrožení a zároveň naplnil každodenní život nejen turistů, ale hlavně nás obyvatel ČR a Pražanů, v jedné významné drobnosti vlezlou a malichernou buzerací. To vše s obvyklým vysvětlením, že buzerace je vlastně v zájmu buzerovaných.

A zdá se, že to nikomu moc nevadí. Nikdo ani neškytl. V jedné dílčí maličkosti jsme dali najevo, že sneseme, když s námi někdo jedná jako s dobytkem. Stačí přitom, když v nás vzbudí strach z nebezpečí.

Nedejme si namluvit, že jakési globální, všeobecné nebezpečí je důvodem k tomu, abychom se v maličkostech, krok za krokem vzdávali naší jistě nedokonalé každodenní svobody a občanské suverenity.

Pro zaujetí „velkou“ politikou (návštěva paní Merkelové a migrační politika) zapomínáme na politiku drobnou a každodenní, na potřebu hájit naši svobodu a demokracii v malých věcech. To, jak Zemanovi prošlo zabarikádování Pražského hradu, je burcující.

Dovětek:

I z tohoto důvodu jsme se s přáteli z Klubu na obranu demokracie (mnoho z nás se kdysi účastnilo v předlistopadové nezávislé skupině Demokratická iniciativa) rozhodli proti Zemanově akci veřejně vystoupit s výzvou, která se jmenuje „Pražský hrad: přesunout návštěvníky nelze, přesuňme prezidenta“. Máme pozitivní návrh, navrhujeme praktické opatření: odluku prezidenta od Pražského hradu a přestěhování prezidentského úřadu na jiné hezké a důstojné místo. Hrad se pak může opět otevřít  nám, kterým vlastně  patří. Její text najdete zde.

Pokud s naší výzvou souhlasíte, připojte k ní prosím svůj podpis. Můžete tak učinit zde.