Proč top herci (a fotbalisté) vydělávají o tolik víc než ti průměrní?

Jsou disciplíny, kde se ohodnocení těch úplně nejlepších a těch průměrných dramaticky liší. Zatímco nejlepší herci v Hollywoodu berou desítky miliónů dolarů, český herec je o poznání chudší. Zároveň je těžko uvěřitelné, že by byli hollywoodští herci tolikrát talentovanější. Co způsobuje, že v některých odvětvích je rozdíl v platovém ohodnocení mezi těmi nejlepšími a průměrnými tak obrovský? A proč podobný mechanismus nevidíme například mezi kuchaři?

Je pozoruhodné, kolikrát více vydělávají ti nejlepší herci oproti těm průměrným. Lze jistě najít několik důvodů proč tomu tak je, ale jeden z nich je zajímavý svým přesahem i na jiné činnosti na trhu práce. Na chvíli se pokusíme vnímat trh filmových hvězd jen jako ukázkový model, a ne nutně doslovně.

Představme si problém filmového producenta, který se rozhoduje, zda najmout známého a talentovaného herce jako je třeba Tom Cruise, nebo začínajícího. Talent novice není plně znát, ale nemusí být nutně horší. Volba známého talentovaného herce je svým způsobem sázka na jistotu – herec dostane vysoký honorář, film bude obstojně navštěvovaný a vytvoří zisk. Problém s výběrem mladého a nevyzkoušeného herce je nejistota kolem jeho talentu. Pro konkrétnější představu můžeme o talentu přemýšlet nejen jako o něčem, co filmový expert pravděpodobně dokáže odhadnout, ale především jako o reakci diváků, zdali si mladého herce diváci oblíbí, nebo ne.

Popsaný rozhodovací problém filmového producenta často končí volbou již známého oblíbeného herce. V důsledku několika podobných rozhodnutí více filmových producentů je ve většině filmech jen několik vynikajících a stále stejných herců, a to i přesto, že je v celé společnosti podobně talentovaných jedinců pravděpodobně mnohem více. Tím vzniká „monopolní” postavení jedné herecké skupiny, která odčerpává vysoké honoráře a na trhu přežívá mnohem déle, než by byla schopna v případě „dokonale konkurenčního trhu“ mezi všemi herci. Existence tržního selhání způsobuje neefektivitu.

Jednoduše řečeno, nejistota kolem talentu nových herců představuje pro filmové producenty riziko možných ztrát. Řešením by tedy byla možnost začínajících herců dotovat svou první roli. V takovém případě by filmový producent byl před možnou ztrátou odškodněn a herec by dostal šanci ukázat svůj talent. Je jasné, že nelze o tomto příkladu přemýšlet ad absurdum; herecký talent se jistě časem mění, kvalita filmu záleží na dalších aspektech než jen na jednom herci atd. I tak je příklad filmového průmyslu informativní a poučný.

Podobnou situaci je možné hledat i mezi kolektivním sportem, například ve fotbale nebo hokeji. Zde je však jeden drobný detail, který mění značnou část problému. Kluby si mohou hráče pojistit dlouhodobou smlouvou. Těžko by Barcelona hradila léčbu a dala šanci Messsimu, pokud by hrozilo, že v momentě, co bude jeho talent veřejně známý, bude hrát za jiný tým bez nutnosti kompenzace nákladů.

Poučení z ukázkového příkladu ve filmovém průmyslu je, že bariéry na trhu práce – jako například nejistota kolem talentu nebo nemožnost dlouhodobého závazku – mohou vést k neefektivnímu fungování trhu. Taková neefektivita se projevuje v podobě opomíjení talentů, vysoké renty pro nejlepší známé talenty nebo v neoptimálně dlouhém působení na trhu. Tento problém lze zobecnit prakticky na každý sektor trhu práce.

Nicméně filmový průmysl slouží jako dobrý příklad především proto, že je složité vynutit dlouhodobý závazek herce vůči producentovi. Talent u herců je od konkrétního momentu (počet ocenění, agregovaná subjektivní kritika) dobře pozorovatelný a každý z efektů je navíc umocněn vysokým finančním objemem, který se ve filmovém průmyslu točí. A proč mezi kuchaři takové rozdíly nejsou? Pravděpodobně protože náklady na vyzkoušení začínajícího kuchaře jsou nižší, a při vstupu na trh tedy neexistuje tolik bariér.