Ódy na ministerstvo financí a Haškova objektivní televize
Hustota provozu nevybočuje z normy. Umřel Viktor Tichonov. Zeman, Listopad a další trvalky.
Na otvíráku Lidových novin úkaz poněkud pozoruhodný – nadšený referát o úspěších analytického útvaru... ministerstva financí. „Při sledování podezřelých obchodů a daňových machinací se finanční zpravodajské jednotce o dvaceti analyticích jen od začátku roku do října podařilo zajistit přes dvě miliardy korun. (...) Zatímco loni pro finanční správu zajistili na půl miliardy, letos to bude 900 milionů korun. V praxi jde o peníze, jejichž majitelé se snažili vyhnout placení daní, ale FAÚ je přesto vystopoval. Vyplývá to ze statistik, které LN získaly (a jistě jim to dalo fakt velkou práci – pozn. aut.).“
Mladá fronta Dnes píše o plánu jihomoravského hejtmana Haška pořídit pro kraj za deset milionů televizní vysílání. Jeho úřad zadal veřejnou zakázku na výrobu videotýdeníku. ‚„ (...) je další formou prezentace, obdobnou jako v jiných krajích či městech. O dění na jižní Moravě sice regionální média informují, ne vždy však (a to i v případě MF DNES) zcela objektivně,‘ uvedla včera mluvčí kraje Denisa Kapitančíková.“ Pevně doufám, že medializace toho záměru, plán spustit zcela objektivní hejtmanův pořad neohrozí. Už starší Haškovy pokusy na poli sebepropagace představovaly celkem slušný a divácky velmi vděčný „zářez“. Publikum by tedy za těch pár drobných mělo dostat značnou protihodnotu.
Právo referuje o rozhovoru s Vladimírem Špidlou v dokumentárním cyklu Expremiéři. „Miloš Zeman byl vynikající Hamlet a sehrál to výborně, vzpomíná expremiér Vladimír Špidla na dobu, kdy současný prezident ještě jako předseda ČSSD objížděl koncem minulého tisíciletí republiku s autobusem Zemák.V novém dílu cyklu ČT Expremiéři Špidla mimo jiné tvrdí, že Zeman je Zdeňkem Troškou v české politice. Špidla ve své vzpomínce přirovnal politiku k divadlu. Politický program je podle něj jako text divadelní hry, který jde interpretovat dobře, nebo špatně. Miloš Zeman to podle něj uměl dobře.“ Jasně. Chápu. Vladimír Špidla je z divadelnické rodiny, chtěl nějak ilustrovat propastnost Zemanova úpadku, tak k tomu Troškovi přidal Hamleta. A jasně, následující poznámka je čiré hnidopišství. Ale stejně. Miloš Zeman - ve svých lepších časech stejně jako dneska – je přece opak Hamleta, toho potemnělého zadumaného mladíka rvaného pochybností o světě, o lidech a taky o sobě, antitezí lidového vůdce, miláčka davu. Prezidentovi samozřejmě do hlavy nevidím, ale skutečně nepůsobí dojmem, že by o sobě moc pochyboval. Jedna hamletovská dimenze by se snad v postavě Miloše Zemana najít dala, pokud bychom přistoupili na interpretaci černého prince jako destruktivního člověka, kterého fixace na osobní pomstu přivede až k tomu, že napomůže okupaci Dánska Norskem. Ale to je hodně „za dva rohy“, uznávám.
K prezidentovi i Jan Macháček v Hospodářských novinách. Řeší Zemanova slova o demonstraci na Národní v listopadu 89, kde údajně byl, jeho popis přitom ne tak docela sedí, podle advokáta Milana Hulíka, někdejšího člena parlamentní vyšetřovací komise, se Zeman manifestace téměř jistě neúčastnil. „Hned po revoluci byl ještě známější osobou, takže by byl předvolán k parlamentní vyšetřující komisi. A nakonec: Miloš Zeman je poměrně vysokého vzrůstu, takže by ho bylo možné vidět na četných filmových a fotografických záznamech. Tady nejde o kádrový profil (‘Kde jsi byl 17. listopadu?‘), statečnost se neměří podle toho, kdo došel nebo nedošel na Národní. Koneckonců to byla povolená demonstrace – kdo mohl tušit, jak dopadne? Jde pouze o to, že tu máme další indicii, že hlava státu lže, kdy se jí zamane. A to jsme prosím navrch státem, na jehož prezidentské zástavě stojí, že ‚Pravda vítězí‘. Je to snad maličkost?“ Je a není. Není maličkost, jestli prezident na veřejnosti říká nepravdy a je docela dost instancí, kdy se tak prokazatelně stalo. Právě proto bych se ale nevrtal v otázce pravdivosti Zemanových slov o jeho účasti na Národní. Prokázat se nedá ani, že tam nebyl, a stejně tak po prezidentovi po pětadvaceti letech není možné chtít nějaké nevyvratitelné důkazy jeho tehdejší přítomnosti. Asi tak. Jiná otázka je míra vkusu, s níž o té své údajné listopadové zkušenosti Zeman dneska mluví.
Deníky obsáhle referují o smrti Viktora Tichonova, diktátorského trenéra té sovětské hokejové mašiny. Luděk Mádl v Hospodářských novinách: „Hokejisté s nápisem CCCP na dresech odjížděli z ledu bez jakékoli známky radosti ze vstřeleného gólu. A jejich věčně zakaboněný kouč stojící u hrazení se s nimi ani nepotkal pohledem, natož aby si s nimi třeba radostně plácnul. (...) Jeden z nejúspěšnějších hokejových trenérů všech dob Viktor Vasiljevič Tichonov byl zosobněním své doby, celého sovětského systému. Bezpodmínečná disciplína, dřina a dril. (...) Když měl Tichonov pocit, že hráč neplní jeho pokyny dostatečně svědomitě, neváhal ho přede všemi profackovat přímo na střídačce.“ Dost hrozné poučení z jeho příběhu je, že teror a ponižování občas... docela fungují. Člověk by tam rád viděl pointu tipu „a pak někdo Tichonovovi a těm jeho nešťastným vycepovaným superhvězdám předvedl, že i na ledě je radostný svobodný duch neporazitelný.“ Ne tak docela. Alespoň ne soustavně. Honem jsem si musel na YouTube pustit záznam trestných střílení po utkání Ruska s Amerikou na letošní olympiádě v Soči. Podívat se na toho neuvěřitelně klidného a mírně vysmátého kluka Oshieho, který si v něm před Putinovými zraky sbornou zas a zas podával. Zase jsem přitom pohledu slyšel ozvěnu smíchu shůry.
