Selektivní vyšetřování v přímém přenosu

Je to déjà vu. Rozdíl je jediný. V roce 2013 vedl vyšetřování „velké korupce“ v nejvyšších patrech politiky za vlády ODS vrchní olomoucký žalobce Ivo Ištvan. Dnes „velkou korupci“ v nejvyšších patrech fotbalu a ministerstva školství pod kontrolou sociální demokracie dozoruje vrchní pražská žalobkyně Lenka Bradáčová.

Veřejným prostorem se ale jako tenkrát opět valí detaily z obvinění, vyšetřovacích spisů a odposlechy opepřené intimitami mezi hlavními aktéry.

Teď nehodnotím, jak vážná podezření a důkazy, které je dokládají, mají policisté a žalobci v rukou. To by měli vědět jen oni. Trestní řízení má totiž být ze zákona neveřejné. V České republice to ale už dávno, přinejmenším od onoho roku 2013 a razie na Úřadu vlády, neplatí. Přesněji řečeno neplatí to v silně sledovaných mediálních kauzách. Tam se vyšetřování odehrává takřka v přímém přenosu.

Veřejným prostorem opět proudí detaily vyšetřování včetně obsahu odposlechů. Státní zástupci a policisté na to mají standardní generickou odpověď. Vůbec není jasné, kde a jak to uniklo. Od chvíle sdělení obvinění, razií, zatýkání a domovních prohlídek má k vyšetřovacím spisům přístup široký okruh lidí včetně advokátů obviněných a všech dotčených osob. Kdokoliv z nich to mohl vynést na veřejnost.

Jenže tahle argumentace je čistě alibistická a nemá žádnou logiku. Nikdo z dotčených nemá přece žádný přirozený zájem, aby se informace, které jej evidentně na veřejnosti poškozují, vysílaly v přímých přenosech. Proč by to dělali advokáti, kteří jsou placeni za to, že hájí dotčené?

Každý z dotčených a vyšetřovaných má přitom právo detaily své kauzy vynést. Jít s nimi ven do rádií, televizí a do on-line sféry. Jediný, kdo to právo nemá, jsou policisté a žalobci. Pokud nechají detaily vyšetřování uniknout, dopouští se tím trestného činu zneužití pravomoci. Symptomatické je, že úniky z vyšetřování se vždycky dostávají ven přes ty stejné novináře. Jednoduše se jim dá říct policejní novináři. Většina jejich informací tradičně pochází z policejních spisů. K práci policistů a žalobců jsou velmi nekritičtí. Považují je za své sparing partnery.

Velmi nebezpečnou tradicí je, že úniky se dosud nikdy nevyšetřily. Třeba by se přišlo na to, že to skutečně z nějakých podivných, logicky nevysvětlitelných důvodů vynáší obvinění nebo jejich advokáti, aby si za každou cenu poškodili své jméno. V každém případě by se ale vyloučilo, že ta obvinění a odposlechy unikají od žalobců a policistů.

Pozoruhodná je selektivnost těch úniků. Andrej Babiš třeba teď tvrdí, že mezi návštěvami policistů se v Agrofertu netrhnou dveře. Chodí si pro dokumenty k Čapímu hnízdu i k pochybným dluhopisům, u nichž je podezření na velké daňové úniky. Z těchto případů nikdy nic ven neuniklo.

Je nejvyšší čas, aby Generální inspekce začala úniky vyšetřovat. A to vyšetřování dotáhla do konce.