Sportovec musí vydržet mnohem víc, řekli estébáci a pustili do něj proud

Za úspěchy sportovce je vždycky velký díl dřiny a zkušeností trenéra. Tím jediným, který s přípravou pomáhal nejslavnějšímu českému běžci Emilu Zátopkovi, byl Jan Haluza. Muž, který byl sám atletickou legendou, olympijským medailistou a také vystudovaným doktorem práv, ale zažil mnohem víc pádů než vrcholů. V různých komunistických vězeních a lágrech strávil osm let a zažil nelidské mučení. Dožil se 97 let a do konce svých dní vysvětloval žákům a studentům, jak důležitá jsou lidská práva a svoboda.

Jan Haluza se narodil 12. července 1914 ve Šternově, dnešním Újezdu u Brna. Měl osm sourozenců, mládí prožil v bídě a musel tvrdě pracovat na rodinném hospodářství. Právě tam se možná zrodil základ jeho disciplíny a pevné vůle, která se mu později mnohokrát hodila.

Po maturitě se rozhodl studovat práva a ve volném čase se věnoval sportu. „V roce 1935 se v Telnici nedaleko Újezdu konalo sportovní utkání. Běžel jsem 100 metrů, skákal o tyči, házel oštěpem. Nakonec byl přespolní běh. Závod jsem vyhrál a na druhém místě skončil můj bratr. V roce 1936 se konala katolická olympiáda ve Vídni a mě požádali, abych se zúčastnil rozřazovacího kola. Zaběhl jsem 1500 metrů za 4 minuty 38 sekund. Tím pádem jsem okamžitě jel na olympiádu – nejdřív do Vídně a potom i do Lublaně. Ve Vídni jsem získal bronz v běhu na 800 metrů a na trati 1500 metrů jsem doběhl čtvrtý. V Lublani jsem poté získal stříbro a roku 1939 jsem zvítězil v přespolním běhu na Pankráci a vyhrál jsem svůj první mistrovský titul.“ Všechny medaile ale později skončily ve spárech soudruhů, kteří vyrabovali jeho byt.

 

 

Olympionik, který porážel Zátopka

Na právech promoval v březnu 1939. Těsně před nacistickou okupací Československa ale právníka nikdo nechtěl, a tak začal Jan Haluza pracovat jako dělník na výkopu Brno-Český Brod. Každodenní vyčerpávající dřinu s lopatou a krumpáčem pak vystřídaly relativně šťastné necelé tři roky v Praze, kde doktor Haluza získal místo výpomocného učitele tělocviku na arcibiskupském gymnáziu. Když školu Němci zavřeli, uvažoval sportovec, co dál. Projevily o něj zájem pražské kluby Sparta a Slavia, ale také Atletický klub Baťa Zlín, a tomu dal Haluza přednost. Ve Zlíně potkal o osm let mladšího Emila Zátopka. „Přišel za mnou pan Juránek, vedoucí sportu, a poprosil mě, abych se Emila Zátopka ujal. Beze všeho jsem jeho prosbě vyhověl a začali jsme s Emilem společně běhat. Poslouchal mě na slovo, rozcvičoval se se mnou, všechno dělal se mnou.“

Emila Zátopka trénoval Jan Haluza v letech 1942–1944, pak už se legendární maratonec připravoval sám. Haluza tak byl jeho prvním a jediným trenérem. Až do konce života si vážil toho, že na něj Emil nikdy nezapomněl a ještě ve stáří o něm Zátopek řekl: „Nebýt Haluzy, nebylo by Zátopka.“

Jan Haluza a Emil Zátopek společně vyhráli několik štafetových běhů. O tom, že Haluza byl špičkový běžec, svědčí i to, že při vzájemném soupeření ho Zátopek dokázal porazit jen jednou.

Ideální kádr vstup do strany odmítal

Po válce se Jan Haluza ihned zapojil do obnovy jednot a žup tělocvičného spolku Orel a také se angažoval v politickém životě – stal se členem Československé strany lidové. Po prvních poválečných volbách v roce 1946 o něj začali projevovat zájem i komunističtí agitátoři, kterým se jevil jako ideální kádr. Byl synem dělníka, měl právnické vzdělání a zkušenosti s přednášením, byl populární a sklízel úspěchy ve sportu. „Za členství v KSČ mně dokonce nabízeli místo ředitele Baťových závodů ve Zlíně,“ vzpomínal Jan Haluza. Komunisty však vytrvale odmítal a v září 1948 přišla odplata – byl zatčen agenty Státní bezpečnosti. O několik dní později zadrželi také jeho manželku Věru a bolševické perzekuci neunikli ani Haluzovi sourozenci – všichni byli vyhozeni ze škol i zaměstnání a směli vykonávat jen pomocné práce. Zlínský byt manželů Haluzových byl úředně zapečetěn a všechny věci zabaveny; kromě rodinných cenností zmizel také sportovní archiv, fotografie a medaile.

Estébácký teror

Jana Haluzu vyšetřovali v nechvalně proslulé věznici v Uherském Hradišti. „Byl jsem na takzvané samotce, kde se člověk skutečně trápí, protože oni vás zatkli, a nevěděli jste proč.“ Nakonec byl obviněn z členství v takzvané protistátní rozvratnické skupině Zlín. Aby mohly být v soudní frašce zinscenované komunistickým aparátem vyneseny co nejvyšší nepodmíněné tresty, propojila Státní bezpečnost údajnou skupinu Zlín s „rozvratnickou“ skupinou vizovického faráře Antonína Huvara a vykonstruovala vzájemnou spolupráci jejich aktérů.

Vyšetřovatelé začali křížovým výslechem. „To znamená, že vyšetřovaného teple oblékli a shora na něj pustili okruh pětistovkových žárovek, které působily veliký žár a opalovaly. Člověk se potil a měl ztrácet paměť. Na mě to neplatilo.“ Přesto Haluza ve vykonstruovaném procesu dostal šest let těžkého žaláře za podvratnou činnost proti republice a hospodářskou špionáž.

StB to ale nestačilo a následně Janu Haluzovi připsala na vrub také údajné styky s lidmi kolem Milady Horákové. Zůstal tedy v Uherském Hradišti a vyšetřovatelé použili všemožné formy tvrdých výslechů a mučení, aby se atlet přiznal, aniž věděl k čemu. „Přivázali mně nohy k železné posteli a do krve mně rozšlehali šlapky na nohou. To byla první věc, kterou mi udělali kvůli Horákové,“ uvedl Jan Haluza pro Paměť národa.

S velkou hořkostí vzpomínal na to, jak ho estébáci vláčeli uherskohradišťskými ulicemi, kde vyhrál mistrovství republiky, v železných poutech: „Lidé na ulici se zastavovali, poznávali mě a někteří mě litovali. To pro mě bylo velice bolestné a zahanbující.“

Jan Haluza byl v Uherském Hradišti mučen i jedním ze zrůdných estébáckých vynálezů. „Jeden z nich donesl vysoké šněrovací boty, ve kterých byly zamontovány plíšky. ,A teď se obuj!‘ poručili. Tak jsem se obul. Výslech začal nanovo a to bylo hrozné, protože do bot pouštěli proud. Když jsem seděl, strašně mi to svíralo srdce, působilo na mozek, nohy se chvěly. Nakonec mě v těch botách nechali stát a pustili do mě elektriku. To mělo za následek, že se mi podlomily nohy a okamžitě jsem se zhroutil,“ popisoval pamětník. V pouštění elektrických šoků do jeho těla pokračovali i poté, co se zhroutil na zem. Jeden z vyšetřovatelů Janu Haluzovi řekl: „Vrcholný sportovec přece musí vydržet mnohem víc…“

Za roky na uranu 2000 korun

Jan Haluza putoval z věznice do věznice: věznili ho v brněnském Cejlu, na pražské Pankráci, v Hradci Králové i ve Valdicích, byl na „přeučování“ v Plzni na Borech. Největší část trestu strávil v lágrech na Jáchymovsku. V roce 1949 Jana Haluzu eskortovali do jáchymovského ústředního tábora Vykmanov, který byl neblaze proslulý Věží smrti. Tam se z celé republiky svážela čistá uranová ruda a vězni ji zpracovávali bez jakékoliv ochrany před radioaktivním zářením. Životní podmínky muklů byly otřesné – trápení hladem, nulová hygiena, přeplněné cely. Později se Jan Haluza dostal do tábora Bratrství, ležícího několik kilometrů severně od Jáchymova, kde fáral pod zem. I na Jáchymovsku byl několikrát vyšetřován, tentokrát za údajnou špionáž v dolech. „Dali nás do podzemních kobek, to byla místnost, která byla do dvou metrů dlouhá a široká metr a půl. Byl tam žanek [ve vězeňském žargonu kbelík na exkrementy], a jinak vůbec nic. V podzemí jsme byli potmě, bez lůžka, svléknutí do trenýrek, trička a ponožek. Takto jsme tam strávili celý týden. Za tu dobu jsme nedostali nic k jídlu ani k pití.“

Když Jana Haluzu po osmi letech pobytu ve věznicích a lágrech v roce 1954 propustili, dostal za práci v uranových dolech dva tisíce korun.

Aktivní až téměř do stovky

Bývalý politický vězeň, který se ocitl na svobodě ve svých čtyřiceti letech, navzdory vzdělání a dřívějším sportovním úspěchům jen těžko sháněl zaměstnání. Pracoval jako horník na Ostravsku, ve strojírnách, jako kontrolor hasicích přístrojů. K právnické profesi se dostal až 25 let po promoci u státní pojišťovny. Kromě toho se stále nemohl zbavit pozornosti StB, která ho nutila ke spolupráci, ale nikdy ho nezlomila.

Po roce 1989 vyšli manželé Haluzovi z ústraní. Vlastní děti neměli, ale o to větší nadšení věnovali práci s mládeží. Na besedách mladé generaci objasňovali na svém příběhu důležité historické události, poukazovali na nutnost bránit lidská práva a zdůrazňovali, že svoboda a demokracie nikdy nejsou samozřejmostí a je potřeba za ně neustále bojovat. Jan Haluza zemřel 25. srpna 2011 ve Zlíně.