Nehorázná drzost ředitele Národní galerie
1
Dvacáté první číslo časopisu Echo24 přineslo obsáhlý rozhovor se současným ředitelem Národní galerie Jiřím Fajtem, který se v něm v souvislosti s výstavou z r. 2006 „Karel IV. – císař z Boží milosti“ dopouští nehorázných lživých a urážlivých výroků vůči bývalému prezidentovi Václavu Klausovi a jeho týmu. Prý mu zasahovali do libreta výstavy, vyškrtávali slovo „Boží“ z názvu výstavy, vadila jim slova církev a papež, který směl být pouze v submisivní roli (!!??), zatímco Karel IV. měl být kvůli Klausovi vylíčen jako bankéř a ekonom (!!!!), šokuje Fajt.
Protože jsem v té době zastával funkci vedoucího Kanceláře prezidenta republiky a celou věc mám ve velmi živé paměti, chci reagovat nejen na Fajtovy urážky a nesmysly, ale maličko přiblížit laickému čtenáři, co se za oslavovanými výstavami někdy také skrývá.
Po příchodu na Hrad v roce 2003 jsme mimo jiné zjistili, že před námi stojí realizace výstavního megaprojektu o umění doby Lucemburků, jenž byl za našich předchůdců připraven Správou pražského hradu ve spolupráci s panem Fajtem a dalšími. Partnerem bylo Metropolitní muzeum v New Yorku, kam se měla výstava po pražské premiéře přesunout. Záštity – prezidenta republiky, předsedy vlády, parlamentu, primátora, pražského arcibiskupa – již byly uděleny, vesměs nevýhodné hlavní smlouvy jak se zahraničními partnery, tak s kurátory už byly podepsány, vše bylo v běhu, měnit nešlo nic, ale s hrůzou jsem zjistil, že nikdo před námi si nekladl zásadní otázku, kdo a jak tuto megavýstavu zaplatí.
Náklady byly odhadovány na neuvěřitelných cca 100 mil. Kč (nakonec stála kolem 80 mil. Kč), což pro Pražský hrad, jehož celkový roční rozpočet se pohybuje kolem 300 mil. Kč, bylo naprosto nefinancovatelné. Nikdo z těch, kteří výstavu prosadili a rozjeli její přípravu, neměl absolutně představu, jak ji finančně i právně realizovat. Hrozila kolosální ostuda. Sponzory jsem musel hledat osobně já a nakonec se mi podařilo přesvědčit rakouské majitele České spořitelny, aby se stala hlavním partnerem projektu, a díky jejímu velkorysému příspěvku byl projekt realizovatelný. Podmínkou ovšem bylo, že se nám podařilo ve spolupráci s parlamentem vyřešit klubko složitých právních otázek, bez nichž by nesmírně cenné historické předměty nešlo zapůjčit a převézt.
Je nehoráznou drzostí od Jiřího Fajta plivat absurdní lživé pomluvy a urážky na ty, jimž by měl místo toho děkovat. Do jeho práce nikdo nezasahoval. Prezident Klaus o existenci pana Fajta neměl ani tušení a z logiky věci se přípravou výstavy ani zabývat nemohl. Já jsem s Jiřím Fajtem jednal jedinkrát, a to když neodevzdal katalog k výstavě, což podle smlouvy byla jeho povinnost. Libreto výstavy nikdo z nás nikdy neviděl. Pan Fajt zřejmě snil o tom, že s ním někdo z okolí jím nenáviděného Klause bojuje, ale to se mu bohužel nesplnilo, takže si to musí s odstupem času nedůstojně vymýšlet.
Realizace této výstavy mi odhalila řadu zavrženíhodných praktik i neprofesionality, které jsou s výstavami tohoto typu spojeny. Výstavní megaprojekty jsou pro mnohé (kurátory, restaurátory, zapůjčovatele, dodavatele aj.) úžasnou příležitostí k lukrativním výdělkům, což bývá příčinou nevýhodných smluv s erárem, který se ve věci nevyzná, pouze vše platí. Někdy je za tím i velká naivita a neprofesionalita. Jako třeba u této výstavy ve vztahu k americkému Metropolitnímu muzeu, před nímž všichni klečeli v posvátné úctě, takže nikomu nevadilo, že se česká a americká strana zavázaly od počátku půlit náklady na výstavu, ale nikoliv její výnosy, na čemž ta americká pěkně profitovala.
A na závěr jedna příhoda, která ilustruje, jak se dělá výstavní byznys v USA – v závěrečné fázi se o přípravě výstavy doslechl lucemburský velkovévoda a jeho pražský velvyslanec nás spolu s Američany pozval na jednání o tom, že jeho panovník se uvolil dát výstavě také svou záštitu. Český výstavní tým byl nadšen a cítil se poctěn. Reakce ředitelky z Metropolitního muzea byla okamžitá – kolik hodlá velkovévoda zaplatiti za to, že bude s výstavou moci spojit své jméno. My ho jinak na nic nepotřebujeme. Byla to pro všechny dobrá lekce z asertivity a trvalé pozornosti ekonomické stránce projektu.
Po zkušenostech s výstavními Lucemburky jsme se zařekli, že podobné monstrakce, které vysají prostředky na ostatní kulturní aktivity na dlouhé roky dopředu, na Hradě opakovat nebudeme. Proto jsme další Fajtův výstavní „byznys“ tohoto typu odmítli.
S podobnou výstavou o Jagelloncích našel pan Fajt porozumění až u bývalého hejtmana Ratha ve středních Čechách. Předpokládám, že na libretu se shodli.
