Provařené dny 5: Odplata svatokrádežníkovi Fredovi, pocta svatému Nickovi
1
Snad jsem to zavinil já. A teď mi to je trochu líto. Jde o ten fotbal, samozřejmě. Po shlédnutí zahajovacího utkání mistrovství světa v Brazílii jsem se dožadoval zásahu nebes proti domácímu týmu. Vytočilo mě totiž, že Fred potom, co dost okatě nasimuloval penaltu a rozhodčí mu to zbaštil, vzdal zmíněným nebesům díky, čímž povýšil nijak neobvyklý akt odporného simulantství na (ve fotbale přeci jen méně častou) svatokrádež. Blesk ho ale namístě neskolil, považoval jsem tím věc za z hlediska nebes jaksi vyřízenou – deklarovala svou lhostejnost. Mýlil jsem se. Spravedlnost byla jen o pár týdnů opožděná – z hlediska věčnosti míň než mrknutí. Zastihlo mě to zcela nepřipraveného.
Ke svému oblíbenému projekčnímu plátnu v přízemí Thermalu jsem včera vyrazil v domnění, že se budu dívat na fotbal. Místo toho jsem viděl starozákonní spravedlnost ve vší její nesmlouvavosti, drtivou a definitivní. Ani ti nejzdatnější konzumenti v baru nemohli v objednávkách držet krok s tempem, jímž německá mašina sázela góly do brazilské sítě. Uslzené mátohy ve žlutých dresech, se v zoufalství snažily předstírat, že na hřišti vůbec nejsou, některým obráncům se to celkem dařilo. Odplata to byla strašná a i pro člověka, který ji přivolal, byl pohled na ni bolestivý.
Co si ti lidé počnou se zbytky svých životů? Bude u nich slovo „fotbal“ nadále působit jako spouštěč ataky úzkosti? Budou ještě někdy schopni přejít po trávníku? Jakým tempem asi plyne čas ve chvíli, kdy se člověk během půl hodiny před zraky celého světa nezapomenutelně ztrapní a ještě mu zbývá hodinka na to, aby dno srazil ještě o kus níž? Pod fotkou vytřeštěného Davida Luize, čtu jeho slova „Jen jsem chtěl, aby lidi byli šťastní, aby se smáli“. Ach jo. Smáli, asi ale jiní než ti, koho chtěl rozveselit, což z hlediska věčnosti opět není nějaký zásadní rozdíl. Jenomže David Luiz není žádná věčnost. A teď už to – spolu se všemi těmi ostatními ztrapnivšími se kanáry – dobře ví.
A teď už k těm filmům, když jsem na tom filmovém festivalu. Viděl jsem dnes jen jeden, musel jsem se totiž mořit s hlubokým a pronikavým článkem do příštího čísla našeho nového týdeníku, které byste si měli všichni koupit a přispět svým dílem k tomu, že se v redakci všichni vykoupeme ve zlatě. Takže. Ten film. Jeho český distribuční název je Nick Cave: 20 000 dní na Zemi, z čeho bystří čtenáři pravděpodobně poznají, že je o Nickovi Caveovi, z čehož vyplývá, že mezi početnými fanoušky tohoto hudebníka, film vyhrál ještě dřív, než ho viděli. Já mezi ty fanoušky patřím, dokonce jsem mezi ně patřil už v dobách, kdy ještě nebyli početní, kdy nás takových v téhle zemi bylo jenom pár: já ho totiž poprvé slyšel někdy v roce 1986! A první desku si koupil v roce 1988 na blešáku ve Vídni! Můj imaginární členský průkaz jeho imaginárního fanclubu má číslo... Teď nevím. Ale je nízké!
Není divu, že mě ten film dostal. Navíc od devíti ráno – v tu krutě časnou hodinu, kdy moje druhé jméno bývá rozcitlivělost. A rozcitlivělý jsem po projekci tedy byl pořádně. Je to film spíš hraný než dokumentární Nick Cave je spolu s Iainem Forsythem a Jane Pollardovou uvedený jako spoluautor scénáře. Syžet je jednoduchý: dny Nicka Cavea dosáhly počtu dvaceti tisíc a on v to kulaté výročí rekapituluje, projíždí se po „Memory Lane“, v autě se mu zjevují lidé, kteří pro něj byli v různých fázích života důležití, navštíví terapeuta, něco nahrává s kapelou, probírá se svým osobním archivem, dojde taky na pár obrázků z živých vystoupení... Nezní to jako bůhvíjaký odvaz, asi ani není.
Z těch střípků se ale skládá obraz v něčem velmi silný. Vyprávění o životě a transformativní síle umění, střípcích a vzpomínkách, které někdo vzal a přeměnil je v příběhy z vysněného světa, jenž může být skutečnější než ten náš. A když je předvádí promění se z poněkud opotřebovaného, sežvejkaného strýce obklopeného sobě podobnými v jednoho z ikonických jezdců, mistrů. Do gradující koncertní verze Jubilee Street jsou prostříhané záběry z dávnějších Caveových vystoupení, vzniká tak obraz člověka proměnlivého a přitom neměnného, jemuž se podařilo nějak se přesáhnout. A obraz písně jako nástroje útěku ze světa i útěku do skutečnosti, proměny sebe a snad trochu i něčeho dalšího. Z kina jsem šel hnán puzením dopustit se, co nejrychleji něčeho krásného. Nakonec z toho dneska sešlo. Ale jednou to třeba přijde.
Provařené dny 4: Co po těch filmařích vlastně chci?
Provařené dny 3: Od večírku k ukrajinské revoluci
