Kim Čong-un a groteskní zlo

Novoroční výkony hlav státu jsou vděčným tématem k úvahám, zvlášť v na události chudém čase, v němž se většina populace oklepává z extenzivního slavení a je konfrontována s nerozumnými závazky, jež si předsevzala naplnit. A zhusta se v nich nějaké téma najde, Miloš Zeman ve svém vánočním „príhovoru“ varoval před novodobými Koniáši odhodlanými tepat svobodu slova tím, že by třeba označili některé po netu kolující zprávy za pitomé výmysly (hrozná představa). Donald Trump předvedl osobitý koncept velkorysosti, když popřál šťastný nový rok i svým „mnohým nepřátelům, těm, kdo proti mně bojovali a prohráli tak moc, až teď nevědí, co dělat“. Nejpřekvapivější a nejvíc mysteriózní novoroční poselství ale přednesl severokorejský diktátor Kim Čong-un.

Nejde ani tak o oznámení, že severokorejské rakety dolétnou zas o kousek dál. Pozorovatelům zavařil mozky následujícími sentencemi: „Při vědomí toho, že začal další rok, moje srdce tíží myšlenky na to, jak bych měl sloužit svému lidu – tomu nejlepšímu na světě, který mi věří a podporuje mne svou solidaritou – tenhle rok lépe a výš.“ A nejen to: „Celý rok jsem prožil v lítosti a výčitkách svědomí, vědom si selhání své snahy dosáhnout toho, co jsem pro svůj lid plánoval. Rozhodl jsem se v tomto roce vypnout se k větším výkonům a cele se oddat lidu.“

Kdysi existoval pomalu vědní obor kremlologie, jehož adepti se snažili vyčíst ze suchopáru oficiálních sovětských prohlášení nějakou relevantní informaci, vytušit budoucí změny v politice tehdejší supervelmoci. Na Kim Čong-una by ale asi byli všichni krátcí. Co tohle může znamenat? Třeba je význam těch slov skutečně v prvním plánu, Kim Čong-un šel do sebe a řekl si, že už bude na lidi hodnější. Nebo se snaží otupit rostoucí nespokojenost, o níž má nějaké zprávy či tušení, snaží se pro veřejnost narychlo vylepšit svůj obraz, aby mohlo dál jít všechno jako dřív. Nebo trpí depresemi? V tom případě by se mohl stát ještě nebezpečnějším, nepředvídatelnějším. Anebo tou zvýšenou starostlivostí o lid myslí utužení poměrů, ještě větší represe proti oficiálně označeným škůdcům lidu?

Jisté je jenom jedno – je to celé taky dost legrační, jak ledacos dalšího, co s Kim Čong-unem souvisí. Severní Korea je děsivá země a taky jakési surreálné retro totality, návrat někam do sedmdesátých let, k výstředním diktaturám tehdejšího střihu. Třeba je ale Severní Korea v něčem také „zemí, kde zítra znamená včera“, předobrazem – jistě hyperbolizovaným, groteskním – toho, jak by to mohlo vypadat, kdyby ve světě dál zesílila tendence fetišizovat moc. A ta uctívaná státní moc vždycky zdegeneruje k nějaké variantě Kim Čong-una, nějaké děsivé švandě, která kvůli své legračnosti není míň krvavá, nebezpečná a děsivá. Lidi, kteří dnes sní o těch velkých věcech, které přinese odvrat od prý tak zkaženého demokratického modelu, se můžou na Kim Čong-una podívat a zahlédnout v něm svou budoucnost. Směšné figurky s rukama od krve, které když promluví o špatném svědomí, stanou se jen ještě víc nepochopitelnými, jak nějaký kosmický fór bez pointy.