Jak se naučit být diskriminovaný. Studenti jsou rádi obětí
Týdeník ECHO
Islamistický útok, k němuž došlo loni 28. října na univerzitě v Columbusu v americkém státě Ohio, nesl typické rysy teroristických akcí, na něž si americká veřejnost už pomalu zvykla – dochází k nim každých pár měsíců. Pachatel, mladý muslimský imigrant, najel autem do lidí a pak začal útočit nožem. Podobně jako 17. září v Minnesotě, kde jiný mladý přistěhovalec ze Somálska pobodal deset lidí v nákupním středisku. Zhruba o týden později – 23. září – zase střílel v nákupním středisku ve státě Washington sedmnáctiletý Turek; pět mrtvých. A 19. září byl v New Yorku zadržen přistěhovalec z Afghánistánu, který v předchozích dnech rozmístil celkem čtyři bomby v New Yorku a New Jersey, z nichž jedna zranila třicet jedna osob. Po loňských krvavých útocích, jakož i po řadě zatčených ve stadiu příprav lze říci, že útoky muslimských imigrantů v USA jsou etablovanou skutečností. Etablovaný je i model pachatele. Není spojen s uprchlickou vlnou jako v Evropě ani nejde o plány do detailu připravené a řízené nějakou teroristickou organizací ze zámoří. Jde o „samoradikalizované“ útočníky.
Útok v Columbusu provázelo několik okolností dosti nešťastných z hlediska, řekněme, islámského PR. S osmnáctiletým (nebo dvacetiletým; to úřady dodnes nevědí) Abdulem Artanem v srpnu mluvil reportér časopisu školy, na niž přicházel studovat. Svěřil se mu, že se cítí mezi lidmi špatně kvůli obrazu muslimů v médiích. Jeden z předmětů, které při svém krátkém studiu začal studovat, se jmenoval „Překračování hranic identity“. Sylabus předmětu – neboli plán učiva – mimo jiné slibuje, že studenti po jeho absolvování budou schopni „identifikovat mikroagrese ve svém každodenním životě a ve společnosti“, dále „definovat moc, privilegia, hodnotové systémy a rozdíly a být schopni identifikovat jejich různé formy“ či „identifikovat způsoby, jimiž se mohou postavit nebo zaujmout stanovisko k systémům moci a privilegií“. A také „diskutovat, jak se budou chovat jako sociálně spravedliví globální občané coby součást svého celoživotního vzdělávání“.
Ze studentů se pak stanou „aktivně angažovaní, sociálně spravedliví globální občané/vůdci“ a za absolvování předmětu dostanou tři kredity, slibuje sylabus. Artan už nestihl dokončit skupinový úkol, při němž měli studenti „najít dvanáct příkladů mikroagresí na sociálních médiích a vysvětlit, které identitní skupiny byly oběťmi“, uvedl časopis Reason, který celou věc zjistil.
Co jsou mikroagrese
Mikroagrese je dnes velmi módní termín, vynalezený v sedmdesátých letech americkým psychiatrem Chesterem Piercem. Jsou to drobné, převážně nevědomé necitelnosti, urážky či nepříjemné pocity, jež v rasově zjitřeném vnímání progresivistů přerůstají v zásadní problém (podle Chestera mohou i zkrátit dobu života trpitelů). Jsou to incidenty, které „jsou součástí strukturálních nerovností“ a menšinoví studenti se jimi cítí být „marginalizovaní“, jak se uvádí na blogu věnovaném mikroagresím na Oberlin College. Je to inovativní, neřkuli orwellovská snaha povýšit na agresi něco, co agresí, jak ji lidé i zákon chápou, není.
Některé popisované „mikroagrese“ jsou obyčejné urážky, na jejichž odsouzení člověk nepotřebuje žádnou novou vědu („Smrdí jak rýže,“ hlasitě zašeptal student o asijské sousedce). Ale většinu tvoří stížnosti typu, že někdo představil studenta jménem Rodriguez omylem jako García – jako by se jen Hispánci mohlo stát, že si někdo splete jeho jméno. Řeknete černošce, že má hezké vlasy – může to být mikroagrese. Zeptáte se cizokrajně vypadajícího kolegy, odkud je – může to být mikroagrese. Řeknete Asijci, že mluví dobře anglicky – může to být mikroagrese.
A nejen to: studenti a aktivisté se rádi svěří širokému publiku se svým duševním rozpoložením. A to včetně podrobností, jež by si jiný nechal leda pro důvěrný rozhovor s lékařem: mají strach. Třesou se. Nemohou studovat. Nemohou spát. Nemohou dýchat.
Jistěže má smysl se těmto infantilním projevům posmívat. Jistěže má smysl vidět jednu z příčin v tom, že akademičtí funkcionáři z generace osmašedesátníků, vůči nimž se vyděračská hysterie studentů obrací, sklízejí, co zaseli. Ale u tak podivného, vpravdě cizího a epidemicky se šířícího chování se vyplatí chtít vědět víc než jen uzavřít, že ti lidé jsou hloupí.
