Obamovo dědictví: Trump

Simon Baron-Cohen, jeden z předních vědců zabývajících se inteligencí (a bratr známého „Borata“), rozlišuje „systemizující inteligenci“, schopnost pronikat do toho, jak věci fungují, a poznatky logicky pořádat, a „empatizující inteligenci“, schopnost vcítit se do jiné psychiky, dobře číst komunikaci jiných lidí. Převaha systemizující inteligence je statisticky typická pro muže (její zhoubná dominance se projevuje u autistů), empatizující pro ženy. Hodně úspěšných lidí se vyznačuje nejen vysokým IQ, ale taky tím, že je u nich vyrovnaný podíl obou těchto složek inteligence.

V jednom profilu Baracka Obamy, který mapoval jeho léta na Harvardu, kde studoval práva, a University of Chicago, kde je učil, jeho kolegové opakovaně vzpomínají na stejný zážitek: Barack Obama měl unikátní schopnost vyvolat ve vás dojem, že akceptuje vaši pozici. Měli pocit, že jim naslouchá, že když rozvíjí nebo rekapituluje jejich pozici, že jí plně rozumí a akceptuje její racionalitu. Vyvolal v nich pocit, že je na jejich straně. Takže ho podpořili – třeba když šlo o to, vybrat kompromisního, pro všechny frakce přijatelného kandidáta na nějakou funkci.

A pak se nestačili divit. Mysleli si, že s nimi souhlasí. On jen využíval možností své empatizující inteligence.

Tato schopnost, pilovaná v prostředích, v nichž se Obama dlouho cítil být tak trochu cizincem (pocházel z Havaje, což není moc typická Amerika; byl černoch vyrostlý v bělošské rodině), je asi jedním z důležitých faktorů, proč se nad politickou spouští, kterou po sobě zanechává, vznáší jako duch nad vodami. Jeho voličská koalice se rozpadla a prezidentem se stal Donald Trump, jeho politická strana je v nejhorším postavení za století, za dobu jeho mandátu přišlo na všech úrovních o funkce asi 900 demokratických politiků – ale Obama odchází z úřadu s velmi slušnou popularitou 55 procent.

Není to jediný faktor. Dalším je jistě potřeba mnoha Američanů dokázat sami sobě, že nejsou rasisti. Ta potřeba je silná (nezapomeňme, že po jeho prvním funkčním období Obamova koalice ještě držela) a pochopitelná.

Další je podpora většiny tradičních i nových médií a popkultury. Ty tradičně straní demokratům, což je za léta doloženo mnoha způsoby (zvláště půvabný je fenomén pozorovaný přes několik volebních období: po inauguraci pravicových prezidentů se v médiích začnou objevovat zprávy o bezdomovcích, aby po inauguraci levicového nástupce jakoby mávnutím kouzelného proutku zmizely). To se v Obamově případě znásobilo faktorem předchozím.

Jestliže Obama říká, že jeho administrativa je po letech první, která se obešla bez jediného velkého skandálu, je to možné jen díky spolupráci médií. Co je skandál, který poznamená něčí pověst? Ne to, co se stane a je zveřejněno. K tomu je potřeba, aby média a lidé, kteří v nich dostávají prostor, tuto story opakovala, rozebírala, aby se z ní stala zkratka, jež mluví sama za sebe a nemusíte ji nikomu vysvětlovat (nějaká „-gate“). Aby se započítávala do hodnocení, aby byla nerozlučně spojena se jménem prezidenta („Bush lied, people died“ – Bush lhal, lidé umírali).

Kdyby média přistupovala k Obamovi tak jako k republikánským prezidentům, měli bychom s Obamou nerozlučně spojen například skandál s daňovou administrativou IRS, která záměrně škodila pravicovým neziskovým organizacím. Zodpovědná administrátorka Lois Lernerová – při vyšetřování se odvolala na ústavně zaručené právo nevypovídat, aby si nezpůsobila nebezpečí trestního stíhání – by měla pověst na úrovni Nixonových pobočníků z aféry Watergate.

Měli bychom s Obamou nerozlučně spojen skandál se zdravotnickým systémem pro válečné veterány (do té doby vydávaným liberálními experty za vzor, jak může fungovat státní zdravotnictví), kde vyšlo najevo, že nemocnice systematicky falšovaly délku čekací doby pacientů a mnozí, kteří nemuseli, zemřeli.

Více bychom si pamatovali, že Leonard Downie, legendární dlouholetý šéfredaktor Washington Post (už v době Watergate), označil snahu Obamovy administrativy kontrolovat informace a vyšetřovat novináře za „nejagresivnější, jakou jsem zažil od Nixonovy administrativy“.

Místo toho se dělo něco jiného. Za Bushovy administrativy zveřejňovala média uniklé utajované informace energicky. Za Obamovy vyjednávala s Bílým domem a často se nechala přesvědčit, aby nějaké informace z národněbezpečnostních ohledů zadržela. Za Bushe televize pravidelně přinášely záběry z letecké základny Dover v Delaware, kde přistávala letadla s ostatky padlých vojáků z blízkovýchodních válek – navzdory protestům pozůstalých. Cena Bushovy politiky měla být vidět. Za Obamy tato praxe skončila.

Kdyby mikrofony zachytily George W. Bushe, jak říká Medveděvovi „Vyřiď Vladimirovi, že po volbách budu mít více flexibility“, volali by demokraté po impeachmentu.

Média vedla svůj boj srdnatě, i když byl občas marný. Když v roce 2008 Obama při prosazování své reformy zdravotnictví slíbil, že kdo je se svým zdravotním pojištěním spokojený, může si ho nechat, zhodnotil to factcheckingový server PolitiFact jako pravdivé. V letech 2009 a 2012, když se k výroku vrátil, zhodnotil ho jako částečně pravdivý. Až v roce 2013 kapituloval a vyhlásil ho „lží roku“.

Na své vysvětlení dosud čeká fenomén, že Obama, první černošský prezident, byl dvakrát znovuzvolený a odchází s relativně vysokou popularitou. Vztahy mezi rasami v optimistické atmosféře jeho nástupu však 66 procent považovalo za dobré a 22 procent za špatné. Dnes je tento poměr skoro přesně opačný: 63 procent je považuje za špatné, jen 32 procent za dobré.

Obamova schopnost vznášet se nad politickými vodami měla ovšem do sebe něco víc – zas a znova dokázal působit, že s kroky své administrativy nemá nic společného. Dokázal si natrvalo udržet aureolu povstalce, který bojuje proti blíže neidentifikovaným zlovolným silám, jež utlačují americký lid. Martin Gurri v knize Vzpoura veřejnosti popsal, jak se v moderní době formuje konflikt mezi vizionářskou, sektářskou, negující „hranicí“ a hierarchickým mocenským „centrem“. A Obamovu provazochodeckou pozici poté, co osedlal ve své kampani „hranici“:

„V této logice musí vláda sektářské Hranice představovat negaci vlády, odcizení moci od sebe samé. Podstatou Obamova stylu bylo vládnout v srdci tohoto rozporu. Selhání deklaroval předem: selhání předchozího politického vedení, zastaralých ekonomických teorií, ochrany základních práv, ‚hodnot společenství‘, společnosti jako celku. Odsouzení sloužilo k tomu, aby dokazovalo prezidentovu dobrou vůli, a k mobilizaci veřejnosti – ne ve prospěch vládních institucí nebo demokratického procesu, ale ve prospěch jeho osoby a administrativy. Legitimita náležela vlastnostem obsaženým v Baracku Obamovi.“

Gurri uzavírá: „To může jen posílit korozivní nedůvěru veřejnosti v politický systém. Když je tato nedůvěra stvrzována nejvyššími volenými činiteli, stává se otevřené odmítnutí demokracie hájitelnou pozicí, jíž se někdo chopí při nevyhnutelném příštím selhání vlády.“ Gurri si tak už v roce 2014 uměl představit to, co se pak stalo. Obamovým dědictvím se stalo zvolení Donalda Trumpa prezidentem.

Záměrně nechávám stranou zahraniční politiku; že byla katastrofální, se dnes stává vyslovitelnou, ne-li „defaultní“ pozicí liberálních intelektuálů. Upozorním jen na vskutku nechutné závěrečné „fuck you“ všem svým oponentům, které si Obamova administrativa dopřála v posledních týdnech své moci, už po zvolení nového prezidenta. Zejména těm oponentům, kteří jí vytýkají, že byla vstřícná k nepřátelům a chladná k přátelům (zárodek tohoto popisu se poprvé v amerických médiích objevil v roce 2010, kdy Washington Post referoval, že Saša Vondra charakterizoval Obamovu zahraniční politiku adjektivem „enemy-centric“). Po vší bezmoci vůči převracení dosavadních norem a mezinárodního systému, po všem mnohomluvném nicnedělání tváří v tvář syrské krizi se americká vláda odhodlala k rozhodnému kroku na Blízkém východě – nezablokovala rezoluci odsuzují židovské osady na palestinském území. Je to v rozporu s dlouhými léty americké zahraniční politiky, ale hlavně proč: protože jedním ze zásad mírových dohod z Osla bylo, že obě strany se musí dohodnout samy a nebudou dělat pokusy rozhodnut svůj spor na mezinárodní scéně. Tato rezoluce bude využita na mezinárodní politické scéně i hnutími usilujícími o bojkot Izraele. V kontextu s miliardami dolarů, které Obamova administrativa posílá v rámci zrušení sankcí do Íránu, je konečně zřejmé, kdo je pro Obamu na Blízkém východě přítel a kdo nepřítel.

Jako digestiv po dobrém jídle si ještě dopřála exekutivní rozhodnutí, kterým zrušila tradiční preferenční zacházení s kubánskými uprchlíky. Dala tak najevo, že kubánskou komunistickou diktaturu nepovažuje za horší režim než jakýkoli jiný. A shodou okolností zabrzdila imigraci jediné hispánské etnické skupiny, která má tendenci volit republikány.

V roce 2000 se odcházející úředníci z Clintonova Bílého domu pomstili nastupující administrativě George W. Bushe tím, že jim masově přilepovali na klávesnicích písmeno W. Vtipné, dětinské, daňové poplatníky to stálo jen pár tisíc dolarů. Obamova vláda posunula pomstu nástupcům o level výš.