Velké rozčarování. Barack Obama a jeho selhání

Možná to tak muselo dopadnout. Když Barack Obama kandidoval na prezidenta, vzbuzoval u části nejen americké veřejnosti naděje, které nebyly realistické. Kampaňový slogan Yes, we can zlidověl, respektive vypůjčily si ho desítky marketingových kampaní – stejně jako jeho stylizovanou červeno-modro-bílou podobiznu od Sheparda Faireyho. Davy opojené Obamou a samy sebou zároveň po něm opakovaly We are the change we've been waiting for – My jsme ta změna, na kterou čekáme. Jakási postmoderní duchovní osobnost prohlásila, že Obama je lightworker, pracovník světla, který má schopnost „otevřít cestu novému způsobu bytí na této planetě“. Když se jedné německé novinářce poštěstilo potkat kandidáta Obamu při jeho berlínské návštěvě v posilovně, vzešla z toho reportáž s bezmála erotickým laděním a opojení překračovalo i genderovou hranici – známý televizní moderátor Chris Matthews proslul výrokem, že z Obamy cítí příjemné mrazení v noze. A sotva se stačil Obama ujmout úřadu, dostal Nobelovu cenu za mír.

Nyní Obamovi důvěřuje 29 procent Američanů, nejméně za posledních šest let. Kdyby se teď vypravil do Německa, místo rozdychtěných novinářek by ho čekali demonstranti rozhořčení americkými odposlechy možná víc než čímkoli, co udělal George W. Bush. Dolní komoru Kongresu, která byla v prvním volebním období v rukou demokratů, ovládají od roku 2010 republikáni a v podzimních volbách dost možná získají i Senát. Server Politico.com nedávno citoval demokratického politika s kontakty v Bílém domě: „Je (Obama) unavený. Jeho lidé jsou unavení. Už nemají ten drive. Nepřekvapilo by mě, kdyby se v myšlenkách dívali na příští tři roky a říkali si, Bože, jak přežijeme 36 měsíců těchhle s**ček?“

Když Obama nastoupil do úřadu, domnívala se řada levicových lidí v politice, že jeho vítězství představuje něco většího než jen to, že porazil příliš starého oponenta ze strany, která Ameriku zavlekla do nenáviděné války v Iráku, v době nejvážnější hospodářské krize od konce druhé světové války. Mysleli si, že se jedná o jeden ze vzácných přelomových momentů, kdy se mění cosi jako implicitní ústava – převládající chápání role státu a jeho vztahu k občanům. Mysleli si, že Obamova vláda po sobě zanechá Ameriku stejně transformovanou jako Franklin Delano Roosevelt. Jak řekl tehdejší personální šéf Bílého domu, „škoda každé promrhané krize“. Jenže se ukázalo, že mandát od voličů přečetli špatně. Američané chtěli zastavit hospodářskou krizi. A Obamův stamiliardový stimulační balíček mimořádných výdajů a daňových úlev spolu s politikou centrální banky sehrál svou roli v tom, že se to podařilo. Přinejmenším ve srovnání s Evropou se USA mátoří z krize rychleji a jejich bankovní sektor je zdravější, i když americká ekonomika je stále závislá na nekonvenční expanzivní politice Fedu a růst počtu pracovních míst je pomalejší, než by si všichni přáli. Ale z hlediska demokratů se tato politika zastavila na půli cesty – žádná velká transformace a skokové posílení role státu se nekonalo.

Celou analýzu Martina Weisse přečtěte v Týdeníku ECHO.

APLIKACI TÝDENÍKU ECHO PRO IPAD SI MŮŽETE STÁHNOUT ZDE.

POKUD CHCETE ČÍST TÝDENÍK ECHO PŘES WEBOVOU STRÁNKU, KLIKNĚTE ZDE.