Školní docházka je k ničemu

Školní docházka společnosti prosperitu nezajistí. Tu nám zaručí jen vzdělání. Záměnou vzdělání za školní docházku se vydáváme na cestu do pekel.

Východoasijský zázrak a latinskoamerický propadák

Eric Hanuschek ze Stanford University a Ludger Woessmann z Ludwig-Maximilians-Universität München se v článku pro vědecký týdeník Science pozastavili nad faktem, že hrubý domácí produkt v zemích východní Asie roste od 60. let minulého století ročně v průměru o 4,5% a prosperita těchto zemí se za poslední dvě generace zvýšila devětkrát. Srovnatelné země Latinské Ameriky dosáhly za stejnou dobu jen 2,5násobného zlepšení. Tenhle nepoměr vrtá hlavou národohospodářům i ekonomických teoretikům už čtvrtstoletí. Jejich analýzy naznačují, že hlavní rozdíl mezi prosperující východní Asií a skomírající Latinskou Amerikou spočívá v lidských zdrojích. Kvalifikovanější pracovní síla podává lepší výkony a odvádí kvalitnější práci. Na tohle zjištění zareagovali zodpovědní činitelé nejen v Latinské Americe zvýšeným důrazem na školní docházku.

„My však dokazujeme, že se až příliš mnoho pozornosti věnuje době, kterou děti stráví ve školách, a příliš málo pozornosti se věnuje kvalitě škol a typům škol, do jakých žáci chodí,“ píšou Hanuschek a Woessmann v Science.

Východoasijský hospodářský zázrak a latinskoamerický propadák nelze vysvětlit rozdíly ve školní docházce. I při srovnatelné školní docházce si vedou východoasijské země lépe a latinskoamerické hůře. Také studium vlivu dalších faktorů nenabízí vodítko k vysvětlení pomalého ekonomického růstu v Latinské Americe a ekonomickému boomu zemí, jako je Jižní Korea, Taiwan, Singapur, Hongkong. Eric Hanuschek a Ludger Woessmann jsou přesvědčeni, že jeden faktor pohánějící východoasijskou ekonomiku odhalili. Jsou jím výsledky testů, kterými se hodnotí znalosti dětí v deváté třídě (či tomu odpovídajícímu stupni školní docházky).

Oba autoři si jasně uvědomují, že výsledky testů neodrážejí zcela věrně kvalitu výuky na školách. Svou roli tu hraje například zdravotní stav dětské populace nebo významný vliv rodinného prostředí. Rozdíly ve výsledcích testů žáků devátých tříd mezi zeměmi východní Asie a Latinské Ameriky jsou ale propastné. Průměrný deváťák v Hondurasu ztrácí na průměrného žáka deváté třídy v Singapuru znalosti odpovídající šesti rokům školní docházky.

Když Hanuschek a Woessmann sledovali výsledky znalostních testů deváťáků a parametry hospodářského růstu, ukázalo se, že 80% ekonomických rozdílů mezi jednotlivými zeměmi lze připsat na vrub rozdílům ve znalostech žáků.

Co bychom se měli naučit ve škole

Sami autoři studie upozorňují, že statisticky významné korelace automaticky neznamenají, že oba jevy mají příčinnou souvislost. Může jít o náhodu nebo o zastřený vliv jiných faktorů. Může to být například tak, že prvotní je ekonomický růst a ten pak vytváří podmínky pro dosažení kvalitnějšího vzdělání ve školách. Hanuschek a Woessmann se vynasnažili, aby tato alternativní vysvětlení prověřili. A stále jim vychází, že kvalita vzdělání je klíčový předpoklad hospodářské prosperity. Nejen v Koreji nebo v Hondurasu, ale celosvětově.

Pokud se podíváme na výsledky testů prováděných každoročně v zemích OECD organizací Programme for International Student Assessment (PISA) a přijmeme argumenty Hanuscheka a Woessmanna, pak je zřejmé, že mezi tygry světové ekonomiky naše republika asi nemíří. Jsme šedý průměr a na Číňany, Japonce, Korejce a další ztrácíme ve všech směrech. Těžko se radovat z toho, že na tom jako „národ Komenského“ nejsme tak bledě jako Honduras.

V současné době prodělává naše školství řadu proměn. Byl novelizován školský zákon a je připraven zbrusu nový vysokoškolský zákon. Je namístě se ptát, zda tyto změny povedou k tomu, aby žáci a studenti „víc chodili do školy“, nebo k tomu, aby se ve školách více naučili. A neméně důležité je, zda se budou žáci a studenti učit to, co by jim měl dát daný typ školy.

Karel Čapek řekl, že vzdělání je to, co nám zůstane, když zapomeneme všechno, co jsme se ve škole naučili. Sám zcela jistě všechny školní vědomosti nezapomněl a vzdělán byl úctyhodně. A tak asi jen málokdo bude protestovat proti názoru, že z učiva základní školy bychom toho měli zapomínat co nejméně. Bez ohledu na to, že se k výsledkům malé násobilky můžeme proťukat na kalkulačce a pravopis si můžeme nechat opravit automatickou korekcí textu v textových editorech. Brilantní právník váhající, zda 12 x 6 je skutečně 72, nebo chirurg píšící bez mrknutí oka ve slově „vidle“ tvrdé „y“ mnoho důvěry nevzbuzují. Opravdu si jsou autoři novely školského zákona jistí, že díky němu budou naše děti a vnoučata vzdělanější? Že například ke každému „problémovému“ žákovi přijde do třídy asistent a že to vytvoří lepší podmínky pro výuku nejen integrovaných dětí, ale i ostatních žáků ve třídě?

Střední škola by měla naučit studenta, jak řešit úkoly v daném oboru. Měl by dostat jakousi „kuchařku“ k tomu, jak opravit automobil, vyrobit skříň nebo osít pole ozimem. Střední školství ale s výjimkou gymnázií zrovna nekvete a společnost nedělá mnoho proto, aby řemeslo mělo opět „zlaté dno“. Už proto, že střední škola je vnímána jako „průchod“ na univerzity, kde se lze dosíci nejprve titulů Bc., posléze pak Mgr., Ing. či různých Dr. a nakonec i PhD.

Na vysoké škole by měl student pochopit principy a zákonitosti oboru tak, aby například vyřešil situace, kdy „kuchařky“ naučené na střední škole nepřinášejí očekávané výsledky či dokonce selhávají. A titul PhD. by měl skýtat záruku, že jeho nositel je s to nacházet zcela nová, originální řešení problémů.

Co chceme a kam míříme?

Na vysoké školy dnes míří v České republice dvě třetiny populačního ročníku, což je těsně pod průměrem zemí EU, přičemž v podílu výdajů na vysoké školství z celkových veřejných výdajů za ekonomicky vyspělými zaostáváme a naopak vedeme v počtech studentů na jednoho vysokoškolského učitele. Opravdu vytvoří nový vysokoškolský zákon podmínky pro naplnění poslání univerzit? Vytvoří podmínky, aby na univerzitách šlo skutečně o vzdělání a nikoli docházku?

Fakt, že na některých univerzitách už jsou učitelé povinni dělat prezenci na přednáškách nebo jsou přednáškové sály dokonce technickým zařízením pro evidenci docházky jednotlivých studentů, k optimismu rozhodně nesvádějí. Stejně tak nevzbuzuje nadšení skutečnost, že je možné získat titul docenta či profesora bez systematické vědecké práce. V přetlaku studentů připadajících na jednoho vysokoškolského pedagoga je výzkum v lepším případě chápán jako nutné zlo. V horším případě je věda považována za překážku „vysokoškolské“ výuky. Uvozovky u slova „vysokoškolské“ jsou namístě, protože bez kvalitního bádání nelze na univerzitě kvalitně učit, i když naopak to neplatí. Z každého, kdo kvalitně bádá, nebude dobrý vysokoškolský učitel. Bez vědy retarduje univerzita na střední školu rozdávající místo maturitních vysvědčení vysokoškolské diplomy.

Docenti a profesoři by měli být skutečné osobnosti, svým způsobem výjimeční lidé. Nový vysokoškolský zákon k tomu ale nijak zvlášť nepřispěje. Nechává například otevřené dveře tzv. létajícím profesorům, kteří učí všude a nikde. Tihle supermani stíhají na papíře odpřednášet týdně desítky hodin v prostoru od Plzně po Ostravu. Jejich nadpřirozené schopnosti ještě umocňuje fakt, že na některých univerzitách, kde údajně učí, je nikdy nikdo neviděl.

Druhou specialitou nového vysokoškolského zákona jsou tzv. mimořádní profesoři, pro které už se vžila přezdívka „mimoni“. Univerzita si bude moci vyrábět profesory jako na běžícím pásu z „vynikajících odborníků z praxe“, kteří třeba nikdy před tím na vysoké škole neučili a nikdy vědecky nabádali. To budou pilíře, na nichž pak některé univerzity postaví své studijní obory. Mimoni tu budou vychovávat nové bakaláře, magistry, inženýry, doktory. Budou dokonce vychovávat mladé adepty vědy s tituly PhD. Budou je učit něco, co sami neumějí.

Vraťme se na závěr ještě jednou k Hanuschekově a Woessmannově článku a připomeňme si, že docházka do školy – na základní, střední či na vysokou – není k ničemu, pokud na konci nemá absolvent kvalitní vzdělání. A připomeňme si, že tam, kde školy opouštějí polovzdělanci, se národu moc dobře nevede.