Kinský: I komunisti říkali dědečkovi soudruhu hrabě

Možná nečekaným hitem televizních obrazovek se před časem stal seriál Modrá krev, jenž zachycoval nejnovější osudy zdejších starých šlechtických rodů. Přesněji druhé generace polistopadových restituentů, vztahy mezi větvemi rodů, vyznání češtině a rodnému kraji. Seriál představil, v jakém stavu se to které rodové sídlo v současnosti nachází. Průvodcem po nich byl hrabě František Kinský, toho času rovněž starosta města Kostelec nad Orlicí (v němž jistěže vlastní zámek a opravuje ho a zpřístupňuje veřejnosti). Jak seriál vznikal? Co by Kinský jako starosta chtěl dokázat? A jaký vztah mají Kostelečtí ke svým hrabatům?

Pomáhá místním lidem v Kostelci s tím, identifikovat se s městem, vaše přítomnost tady? Tedy přítomnost Kinských?

Když po roce čtyřicet osm došlo k tomu všemu, k čemu došlo, tehdejší předseda národního výboru Píč, byl to středoškolský profesor z místního reálného gymnázia, si dal za cíl zrušit nebo vymýtit jakoukoli památku na rodinu Kinských. Proto se z našeho domu nikdy nestalo muzeum, respektive bylo tam velmi krátkou dobu. Velmi, velmi krátkou. Tak krátkou, že by člověk řekl až pomíjivě krátkou, a stal se z toho výzkumný ústav na chov prasat. Dobrá, to byla jedna etapa. Zůstal tu žít můj dědeček, a to do roku 1975, kdy zemřel v devadesátém sedmém roce svého věku. V podstatě v Kostelci nebyla populárnější postava, než byl on. Zaprvé to bylo dáno jeho postavou, on byl dvoumetrový. Když šel se síťovkou na nákup, nikdo ho nikdy neoslovil jinak než „Dobrý den, pane hrabě“…

Celý rozhovor najdete v časopise 30 ROZHOVORŮ, který je k dostání bude na stáncích a v trafikách. Vy si jej můžete objednat za zvýhodněnou cenu a přijde vám do vaší schránky. OBJEDNÁVEJTE ZDE

Ani komunisti?

I komunisti mu říkali soudruhu hrabě. To jsem slyšel na vlastní uši při dědečkových devadesátých pátých narozeninách, kdy mu přišli přát z národního výboru jako nejstaršímu občanu Kostelce. A jak byl z toho tehdejší předseda nebo tajemník národního výboru vyvedený, blahopřál mu slovy: „Soudruhu hrabě, všechno nejlepší vám přejeme.“ Dědečka to nechalo zcela chladným, on naopak byl velmi dojat, že dostal stokorunu a karafiáty a že jsou na něj moc hodní. Když zemřel, zmizeli jsme odtud. Nežili jsme tu, nebyl důvod sem jezdit. Až po Listopadu sem přišel otec, taky to byl velkej chlap…

To přece jste všichni.

Já jsem nejmenší. (zasměje se) Každopádně když místní viděli, co tady otec činí, jak věci nějak spojené s naší rodinou se začínají dít a proměňovat, začal být vnímán velmi pozitivně a město ho opět přijalo za svého. Mně se stává doteď, když se potkám se svými vrstevníky nebo když potkám starší lidi, než jsem já, a dáme se do hovoru, že ten se vždycky stočí k mému dědečkovi. Takže identita Kostelce s tím jménem a jeho osobami existuje. Nebo já doufám, že tomu tak je. Třeba díky Facebooku je vidět, že lidi velmi pozitivně vnímají, že se zámek opravil a neustále se zlepšuje a vylepšuje se park. Máme řadu příznivců a příznivkyň, kteří na svých facebookových stránkách upozorňují, že v parku už pokvetou bledule, ať se každý zajde podívat, protože park je neustále krásnější. Nepátrám po tom, jak tomu je, ale myslím si, možná trošku chlubivě, že jsme snad trochu přispěli k atraktivitě Kostelce. Ne že bychom byli největší atrakcí, to ne, ale přispěli jsme k atraktivitě města tím, že jsme zámek nenechali spadnout a dali ho dohromady.

Lze-li generalizovat, jakým způsobem se v devadesátých letech v rodinách uvažovalo? Vrátit domy zpátky do stavu roku 1948, pokud možno včetně tehdejšího zařízení, jež bylo nutno nacházet po všech čertech, anebo začít znovu?

Každý podle svého. Můj otec, který opravu našeho zámku začal, měl samozřejmě představu udělat to tak, jak to bylo a jak si to pamatoval. Chtěl postavit věci na původní místa. Když jsme o tom spolu diskutovali, říkal jsem mu: Milý otče, to nejde, to musí být jinak. Ano, zachováme určité věci, jak byly, ale jinak to nejde. Protože pokud bychom dům zařídili tak, jak bys to chtěl ty nebo jak to bylo, když jsi tady žil jako malý kluk, nemůžeme ho nikomu ukázat, protože se tu bude škobrtat o nábytek. My to musíme udělat tak, aby tu byl koridor doprava, doleva, musíme sem dát jenom věci, které lidi zajímají, anebo věci, k nimž můžeme vyprávět ty správné historky. A nemůžeme udělat dvě patra nábytku, protože to je smrtelná nuda. Tady musí být i něco jiného, musí se tu potkávat život s životem.

Což znamená?

Že na zámku děláme svatby, že v jeho prvním patře je galerie, že myslíme na místní. Neděláme tedy jenom výstavy Pražáků, ale i pro Kostelečáky, pro výtvarníky, kteří se tady třeba narodili nebo tu část svého života prožili. Proto děláme bienále Unie hradeckých výtvarníků, což ale nejsou jenom Hradečáci. Každé dva roky děláme výstavu Ateliéru textilní tvorby Pedagogické fakulty v Hradci Králové. Vloni bylo sedm set let Kostelce, udělali jsme tedy výstavu právě těch, kteří tu jsou a tvoří. Děláme koncerty, prostě nějakým způsobem to tu oživujeme. Jak říkal otec: Není možné, aby nás lidi, kteří chodí po parku, štvali tím, že nám chodí po zahradě. To nejde. Tu zahradu lidem musíme otevřít, a ještě do ní nacpat hrozných peněz, aby byla krásnější, než bývala.

Celý rozhovor najdete v časopise 30 ROZHOVORŮ, který je k dostání bude na stáncích a v trafikách. Vy si jej můžete objednat za zvýhodněnou cenu a přijde vám do vaší schránky. OBJEDNÁVEJTE ZDE