Tramvaj ve Washingtonu – americká obdoba tunelu Blanka

Projekt tramvajové trati v hlavním městě Spojených států je z těch, nad nimiž si člověk říká, že tunel Blanka ještě není tak hrozný. Trať má ani ne čtyři kilometry a osm stanic. Staví se od roku 2008, ale první tři tramvaje od českého Inekonu byly zakoupeny dokonce už v roce 2004. Od té doby hnily, načež byly později zakoupeny další od amerického výrobce, přičemž se těm českým navlas podobají. Měly jezdit od roku 2013. Jezdí teprve od loňského roku – prázdné, ve zkušebním provozu. Od letošního února se jimi konečně můžete svézt. Zatím zadarmo, než budou plně spolehlivé. Obyvatelstvo je přijímá se smíšenými pocity – automobilisté nejsou zvyklí, že se na vozovce vyskytuje účastník provozu, který neuhne.

Celkem vzato to nepřekvapí ve městě, které je proslulé nekompetentností, korupcí a rasovým napětím a majetkovými rozdíly – jeho populistický primátor Marion Barry skončil ve vězení, město bylo několik let pod nucenou správou federální vlády. Ale tramvaje jezdí a projížďka odhalí návštěvníkovi, který se do města vrací po letech, překvapení. Trať vede z centra směrem na východ, do končin, jež míval bílý obyvatel na své mentální mapě města označené nápisem hic sunt leones. Tam se prostě nechodilo. V noci už vůbec ne, ale ani ve dne, protože co by tam člověk dělal? Bezpečný, středostavovský život byl omezen na severozápadní kvadrant města.

Dnes tramvaj projíždí ulicí s novými kancelářskými budovami. Tam, kde dřív byly nanejvýš zastavárny, se objevují restaurace a hipsterské kavárny. Do míst dříve obývaných jen černochy dnes pronikají lidé všech ras a profesí, od úředníků po studenty.

Washington se gentrifikuje. A víc než lepší administrativě za to vděčí expanzi americké vlády v posledních patnácti letech.

Konzervativci vždy zdůrazňovali, že vlády rostou neustále, ale to ještě nevěděli, co přijde po 11. září 2001. Nejdříve proudily peníze do nových bezpečnostních struktur. Za Obamy navíc pochopitelně expandovaly všemožné regulace a s nimi byrokraté. Vláda je v USA růstový sektor. A dnešní vlády navíc nejen nabírají úředníky, ale hlavně najímají soukromé firmy na státní úkoly. Takže není pravda, že Washington je jen město úředníků – žije zde dost podnikatelů, ovšem takových, kteří jsou závislí na růstu státu. Mezi deseti nejbohatšími okresy v USA podle mediánu příjmů domácností je dnes pět předměstí Washingtonu DC.

Washington je velkoryse koncipované hlavní město – a na rozdíl od většiny „umělých“ hlavních měst úspěšně. Pruh zeleně The Mall s Kapitolem na jednom konci a Lincolnovým památníkem na druhém neustále přitahuje návštěvníky. Je na něm dost místa pro stále nové památníky. Nejnověji přibyly památník Martina Luthera Kinga, památník Franklina Delano Roosevelta a zbrusu nové Afroamerické muzeum. Nelze si nevšimnout, že všechny posilují vypravování o Americe, jež legitimizuje voličskou koalici demokratů. Rooseveltův památník je věrným výrazem dnešní doby. Roosevelt je tam sochařsky zvěčněn na invalidním vozíku – přesně tak, jak si nepřál, aby ho Američané vídali, ale v době, kdy se o místo na slunci přetlačují všemožné skupiny postižených, to nemohlo dopadnout jinak. Většina citátů, jež na památníku najdeme, podtrhuje Roosevelta jako progresivistu a Američany jako objekt závislý na péči vlády. Oslavován je Tennessee Valley Authority, státní projekt hydroelektráren, který ve skutečnosti elektrifikaci amerického Jihu neurychlil. Druhá světová válka a Rooseveltova role v porážce nacismu je naproti tomu zastoupena jediným pacifistickým citátem, jejž tvůrci museli dlouho hledat.

Mall jako celek je ovšem krásný a sledovat Američany, jak si prohlížejí památníky věnované historii své republiky, je ovšem podívaná, jaká u nás nemá obdoby. Právě rodiny nejčerstvějších Američanů, hovořících nejrůznějšími jazyky, si je prohlížejí s největším zájmem a vážností. Právě oni ostatně tvoří nemalou část amerických ozbrojených sil.

Člověka by tam nenapadlo, že polovina voličů v zemi je na své hlavní město a na svůj způsob vlády tak naštvaná, že podporuje prezidentského kandidáta, který děkuje cizí mocnosti za to, že zasahuje do amerických voleb.

Vliv Donalda Trumpa ve Washingtonu je neviditelný. Doslova. Nedávno otevřel ve Washingtonu, v historické budově staré hlavní pošty, nový hotel. I když využil volební kampaně k jeho propagaci, hotel je opuštěný. Jediní lidé, kteří se u něj zastavují, jsou návštěvníci z ciziny či jiných končin Ameriky. Kavárna Starbucks v přízemí hotelu je snad jediná prázdná provozovna tohoto řetězce v celém Washingtonu. V době výročního zasedání MMF a Světové banky to byl jediný pětihvězdičkový hotel ve městě, kde byly k mání volné pokoje.

Washington vzpouře Trumpových voličů nerozumí a snaží se ji pochopit. Najednou se všichni zajímají o obyvatele Středozápadu a Apalačských hor, hillbillies, potomky tzv. Scots-Irish, s vášní antropologů zkoumajících exotické kmeny. Hillbilly Elegy, knížka jednatřicetiletého J. D. Vanceho z letošního jara, se stala nejčtenějším memoárem od člověka, který ještě mnoho nedokázal, od roku 1995, kdy čtyřiatřicetiletý komunitní organizátor Barack Obama vydal svou Cestu za sny mého otce. Vance je jedním z hillbillies, pochází z rodiny, jež odešla z hor v Kentucky za prací do oceláren v Ohiu. Bývali tak divní, že je místní obyvatelé považovali div ne za černochy – měli rozvětvené rodiny, chovali kuřata na dvoře, vzdělání nikdy nechovali ve velké úctě, a když je někdo urazil, pro ránu nešli daleko. Jsou to Američané, jaké obyvatel Washingtonu, a tím spíš zahraniční turista nezná. A proč taky: „Nemáme rádi lidi odjinud nebo lidi, kteří jsou jiní než my, ať už ta odlišnost spočívá v tom, jak vypadají, jak se chovají, anebo, to hlavně, jak mluví,“ přiznává Vance. Když ocelárny začala válcovat zahraniční konkurence, začali propadat všemožným sociálním patologiím. Stabilní rodiny jsou jen vzpomínkou, život na dávkách běžnou praxí, předávkování heroinem v některých okresech nejčastější příčinou smrti. Ano, přišli o pracovní místa, ale Vance nezakrývá, že nedostatek ambicí a zodpovědnosti je částečně zakódován v jejich kultuře. On sám se jejich typickému osudu vyhnul, což připisuje službě u námořní pěchoty. Později vystudoval práva na Yale, pracuje v Silicon Valley a pro čtenáře z Washingtonu slouží jako trpělivý vykladač kultury Trumpových voličů (sám ho nevolí). Trumpova volební kampaň z něj učinila nečekanou celebritu.

Jestliže Hillbilly Elegy je jakýsi klíč k tomu, co se děje na pravici, za symptom podobně exotického dění na americké levici mohou posloužit ohlášené paměti naší krajanky Rachel Doležalové V plných barvách (In Full Color). Ta si získala jistou proslulost, když loni vyšlo najevo, že tato žena, jež před svým okolím vystupuje jako rasově uvědomělá Afroameričanka, je čistokrevný potomek českých a německých přistěhovalců. Kniha to asi nebude tak vlivná a Doležalová je i na americké levici kritizovaná za extrémní zjev. Ale to proto, že se jí zachtělo zvláště chráněné identity. Celkově má její postoj svou logiku. Jen člověk sám rozhoduje o své identitě – to se stalo motem tzv. social justice warriors, politicky nejaktivnějších lidí na extrémní levici a amerických univerzitních kampusech. Jestliže biologická fakta už nemohou být překážkou pro to, aby se někdo považovaný třeba za muže prohlásil za ženu nebo za něco mezi tím, proč by se běloch nemohl prohlásit za černocha? V případě sexuální identity už se nové myšlení prosadilo v establishmentových institucích jako New York Times. Jestliže nové příkazy sexuální identity vedou k větám jako „Když začal menstruovat“, New York Times otisknou tyto věty. Federální vláda například nařídila všem školám, aby umožnily studentům transgender identity používat záchody podle jejich volby.

Ve Washingtonu není těžké podlehnout pocitu, že by všichni měli žít tak, jako se žije tam. Vždyť se mu vede tak dobře. Outsideři to mohou vidět v převrácené perspektivě: přicházejí odtamtud takové nesmysly jako transgender záchody – a ještě k tomu bohatne. Takže ta (původně) česká tramvaj vlastně s šílenstvím letošních voleb tak trochu souvisí.